Textbook tenderness

Textbook tenderness - Díl 25.

9. července 2012 v 18:38 | čikita
Carolina po Sebastianovi neustále nervózně pokukovala. Možná, že to přece jenom nebyl jeden z jejích nejlepších nápadů. Toho člověka přece viděla poprvé v životě a vůbec nevěděla, co od něj má čekat. Jediné, co věděla bylo, že se jí strašně líbil a že ji těma modrýma očima naprosto očaroval. Užuž se chystala zaprotestovat, otočit se a jít pryč, ale v ten samý moment se jí podíval do očí. Podlomila se jí kolena a nějak to nedokázala. Nedokázala si vysvětlit takovou náklonnost k naprosto neznámému člověku, ale protože se jí pořád díval do očí, přestala se tím hned zabývat.
Sebastian takticky vyčkával. Viděl, že ji má v hrsti. Cítil, jak se jí podlamují kolena a jak pod jeho pohledem naprosto taje. Věděl, že nebude dlouho trvat a dosáhne svého. Carolina s ním totiž nevědomky přišla až k jeho domu, což samozřejmě nevěděla. Čekal, pořád čekal, když se její ústa začala přibližovat k těm jeho. Nepohnul se ani o milimetr, nechal ji, ať si vezme sama to, co chce.
Carolina zavírala oči a přibližovala se k Sebastianovi. Naprosto nechápala, co dělá. Nebyla si vůbec jistá, kam dala rozum. Nebyl to přece její styl po hlavě se pouštět do naprostého neznáma. Navíc hned co skončila v práci měla přece jít domů, tak co sakra dělá tady? Během jejího neutichajícího proudu myšlenek si zatím tělo dělalo naprosto co samo chtělo. Pevněji objalo Sebastiana a její rty se přibližovaly k těm jeho. Něco jí neustále říkalo, ať to nedělá. Chvíli se i snažila tomu zabránit, ale pak otevřela oči a uviděla ty jeho. Nevydržela to a políbila ho. Jenom letmo, stydlivě. Polibek ji okamžitě oplatil a přitiskl si ji pevně k sobě. Carolině se zatočila hlava, jakoby by byla v naprosto jiné dimenzi. Vtom se ale rozum dostal ke slovu. Měla přece před půl hodinou být doma a toho člověka naprosto nezná. Snažila se vyrukovat s různými argumenty, ale nakonec musela uznat, že rozum má přece jenom pravdu. To, že zná jeho jméno jí nebylo nic platné. V ten moment se od Sebastiana okamžitě odtrhla a zakryla si ústa. Snažila se nedívat se mu do očí, protože věděla, že by to tím jedině zhoršila.
"Já, já, já musím domů, promiň," koktala rychle a chystala se k odchodu.
"To jako vážně?"
"Jo, promiň, promiň mi to."
"Tak to je gól," smál se Sebastian. Carolinu tím donutil podívat se mu do očí, čímž si perfektně nahrál. Uviděla tam výsměch.
"Co je špatnýho na tom, že musím domů?" bránila se.
"Ale nic, jenom běž, maminka tě určitě čeká," vyprsknul smíchy. Vtom si Carolina uvědomila, jak moc trapně to asi zní, když uprostřed tak kouzelné chvíle, nepochybně i pro něj (jak se mylně domnívala), řekne něco tak pitomého, jako že musí jít domů. Bylo to hloupé, hned si uvědomila. Byla si tím jistá.
"Promiň," zatvářila se omluvně a znovu objala Sebastiana kolem pasu. Vysmekl se jí a uraženě se posadil na lavičku.
"Já se vážně moc omlouvám," sedla si vedle něj. Loupl po ní očima.
"Pojď sem, prosím tě," posadil si ji obkročmo na nohy a políbil ji.
Nebe, nebe. NEBE! pomyslela si Carolina a už ani nepomyslela na to, že ji doma čekají. Když vtom uslyšela známou melodii linoucí se z její kapsy. Úlekem se odtrhla od Sebastiana. Vytáhla si telefon z kapsy. Na displayi se objevilo blikající Máma. Sebastian zvedl obočí a zvědavě se po Carolině podíval. Ta ho letmo políbila na rty, znovu se podívala na hrající telefon, vypla jej a schovala zpátky do kapsy. Usmála se na Sebastiana.
"Tak fajn, to bychom měli," řekl nakonec a vzal ji za ruku. Nahmatal v kapse klíče, našel ten správný a otevřel dveře panelového domu. Carolina se zarazila.
"Neboj, nikdo není doma," zalhal Sebastian a měl za to, že to byla jediná Carolinina obava. To ji neuklidnilo, naopak, ale ty modré oči jí dodaly odvahu překročit práh. Po asi půl hodině se vyškrábali nahoru. Střídali totiž chůzu s líbáním, takže jim cesta nahoru zabrala docela dost času. Sebastian znovu zašmátral po klíčích, ale v té tmě mu upadly skrze zábradlí o patro dolů.
"Sakra," zaklel. Carolina se usmála, což pochopitelně v té tmě nemohl vidět. Když se rozběhl pro klíče, jeho pohyb způsobil rozsvícení světel. To Carolinu trochu vrátilo do reality. Uvědomila si, že to, co dělá v nejmenším neplánovala a začal ji pomalu ale jistě docházet Sebastianův záměr. Propadala panice, ale věděla, že odtud vede jen jediná cesta, na které by se stejně střetla se Sebastianem. Vypadala by jako malé hloupé děcko a vzhledem k tomu, že ji čekala ještě dost dlouhá doba práce v místní hospodě, nejspíš by se s ním potkávala každý den a on by se jí vysmíval. To nemohla udělat.
"Už jsem tu," usmál a se a vyrušil ji z myšlenek. Carolina mu úsměv oplatila a jeho modré oči jí opět poskytovaly pocit bezpečí. Obavy byly ty tam. Už nechtěla utíkat. Nohy měla opět jako z rosolu. Sebastian rychle otevřel dveře a zbavil se bot. Zjevně chtěl něco říct, ale to už nestihl, protože Carolina jej rychle políbila. Nebránil se, takže to nejspíš nebylo tak důležité. Mezitím se snažila zbavit se bot.
"Sakra," zaklela asi po pětiminutovém snažení a boty si zula. To už ji ale Sebastian vzal za ruce a táhl ji do pokoje. Nerozsvítil, takže nedostala možnost si jej prohlédnout. Elegantně zavřel dveře a shodil z Caroliny svoji bundu.
Carolině najednou všechno docházelo. Věděla, co asi bude následovat, ale nebyla si jistá, jestli to chce podstoupit. To už se jí ale do jejích očích vpíjely ty jeho modré. Proboha, neprokecni se! NEPROKECNI SE! Blesklo jí hlavou. To už měla ale dole i blůzku a Sebastian tričko. Pevněji se k němu přitiskla. Cítila každou jeho křivku. Cítila jeho vypracované tělo. Hlasitě vzdychla. Sebastian se usmál. To byl zvuk vítězství. Rychle a obratně jí rozepl podprsenku, až Carolinu zaskočilo, že s tím neměl žádné problémy. Když se zbavil kalhot, svalil ji na postel. Carolina začala zmatkovat. Chtělo se jí zakřičet, že ještě nechce s nikým spát, ale Sebastian ji, ještě než stačila cokoliv říct, umlčel jedním dlouhým hladovým polibkem .....
Carolina se ráno probudila. Čekala, že vedle sebe uvidí Sebastiana, ale nebyl tam. Najednou si uvědomila, že je nahá a bylo jí strašně trapně. Rychle na sebe hodila to, co z ní včera v noci Sebastian strhal a začala se pomalu rozhlížet po pokoji a prohlížet si jej. Uvědomila si, že na chlapa tam má docela pořádek, což bylo neobvyklé. Pokoj nebyl nějak zvlášť velký a ani moderně zařízený. Dvě stěny byly vymalovány hráškově zelenou barvou, zbylé dvě byly bílé. V jednom rohu měl obrovskou skříň ze světlého dřeva jako i ostatní nábytek. Uprostřed pokoje měl tmavě zelený koberec. Vtom si všimla velkého talíře na psacím stole. Byla to snídaně. Dvě kávy a několik koláčů. Že by se Sebastian postaral o snídani? Napadlo ji. Přece neudělala zase tak špatně, když si s ním něco začala. To si ale jen myslela. Vedle postele totiž ležel vzkaz. Věděla, že je od něj, proto se po něm dychtivě vrhla.
Caroline, šel jsem koupit něco k snídani, za chvíli jsem zpátky.
To už tu musí být! Řekla si a otevřela proto dveře a vydala se hledat ho po bytě. Říkal přece, že nikdo není doma, že jsou sami. Musí tu někde být, určitě mě nechtěl jenom budit!
"Sebastiane?" křikla.
"Není tu," ozval se starší ženský hlas. Carolina se lekla. Že by se jeho máma mezitím vrátila? No sakra. Rychle si proto nazula boty a vyletěla ven jako neřízená střela. Doufala, že třeba Sebastiana potká cestou domů, aby jí mohl vysvětlit, co to všechno znamená, ale takové štěstí neměla. Věděla, že přesto, že nemá jeho telefonní číslo, stejně se s ním v práci brzy uvidí, což ji uklidňovalo. Vtom jí ale došlo, že o třičtvrtě na dvanáct měla být doma a rychle si zapla telefon. 128 zmeškaných hovorů od její matky. Sakra, sakra. SAKRA! Přidala do kroku, ale to už zjistila, že její nejhorší obavy byly naplněny. Před jejich domem stálo policejní auta. To bude neskutečnej průšvih!

Textbook tenderness - Díl 24.

25. června 2012 v 22:04 | čikitness
Sebastian jen tak nehnutě stál venku před hospodou a vtom mu začalo pomalu docházet, že se choval jako malé umanuté urážlivé děcko. Uvědomil si, že se tam musí vrátit a urovnat to. Co by to byl za vůdce party, kdyby je tam nechal bez jakéhokoliv důkazu o tom, že má z velké části Ellu v hrsti. Musel se tam nutně vrátit a dokázat jim to. A čím víc nad tím přemýšlel, tím mu Deanův nápad připadal mnohem míň pitomý. Ella je přece naivní hloupoučká bohatá káča, co by nepojala ani v nejmenším jakékoliv podezření. Až teď si uvědomil jeho moc nad tou další bezvýznamnou holkou na jeho seznamu. Soucit? Lítost? Jak mě něco takového mohlo vůbec jen napadnout? Vyčítal si v duchu. A přitom to bylo teprve před pár minutami. Je to koneckonců on, kdo ji má ovládat a k žádné záměně rolí tu nedojde, tím si byl teď víc než jistý. A tak se Eleanořina šance na Sebastianův soucit a náklonost definitivně rozplynula. Bylo rozhodnuto.
Sebastian hrdě rozrazil dveře do hospody s vítězoslavným úsměvem. Bezpochyby tak přerušil hlasitou debatu u stolu, který ještě před chvílí opustil. Zarazili se při pohledu na podivně se usmívajícího Sebastiana. Nikdo nepromluvil celou cestu, co si Sebastian vykračoval k jejich stolu. Posadil se na své původní místo, které tak neuváženě opustil. Všichni přítomní na něj zírali čekajíc, co z něj vypadne. Sebastian se ještě víc usmál při pohledu do jejich zmatených obličejů. Dal si načas. Vytáhl si z kapsy cigaretu a zapálil ji. Potáhl a položil ji na špinavý popelník lahvové barvy uprostřed stolu.
"Pánové, zvážil jsem váš nápad a nezbývá mi než souhlasit," pronesl naprosto vážně rozhlédl se. Pokud se před jeho krátkým proslovem ve tváři přes přítomných zrcadlila zmatenost, po něm se ještě znásobila. Až nakonec Dean to ticho prolomil. Dalo se čekat, že odpověď přijde právě od něj:
"A nemyslíš, že nám dlužíš vysvětlení? Nejdřív si jenom tak vystřelíš a pak příjdeš s tímhle?"
Dean se s ničím moc nepáral, přestože byl v partě teprve krátce, ale rozhodně to měl v hlavě srovnané a pokaždé přesně věděl, o čem mluví, to mu Sebastian musel nechat.
"Neměl jsem v tom jasno," zamyšleně hleděl na cigaretu v popelníku.
"V čem přesně?" ozval se podruhé Dean.
"V tom jak vám to dokázat," nespouštěl pohled z cigarety, jako by ho tak strašně fascinovala.
"Vždyť jsme ti jasně řekli, jak to můžeš dokázat, ale pánovi to nebylo po chuti," ozval se Josh, který se přidal na DEanovu stranu.
"Byla to moje blbost, přišlo mi to jako úplná kravina."
"A co že jsi tak najednou změnil názor?"
"Musíte uznat, jeden vedle druhýho jak tu teď sedíte, že když si vyrazíte někam s holkou a vedle vás čirou náhodou sedí parta blbečků co se chechtá a pořád po vás kouká, asi to v té holce vzbudí podezření."
Carl souhlasně přikývl, vtom ho ale napadlo ještě něco docela jiného.
"Navrhovali jsme přece, že půjde jenom jeden."
"A ještě mi řekněte, že vy idioti by jste si nenašli další důvod, proč mu nevěřit."
Carl vyprskl smíchy. Věděl, že má Sebastian pravdu. Taky se usmál, věděl, že je krize zažehnána a že je z toho nejhoršího venku.
"Pak jsem ale došel k tomu, že ta bloncka je tak neskutečně naivní, že by ji to v životě nenapadlo, takže pánové, já jdu do toho," prohlásil i přes cukající koutky a na znamení toho, že to myslí vážně položil ruku doprostřed stolu. Postupně se na ni kupily další, jenom Dean trochu váhal, ale nakonec se přidal k ostatním.
"Na to se napijem," prohlásil Josh a pokynul rukou, že si objednají. Zanedlouho se k nim přihrnula dlouhovlasá černovláska s tunou make-upu na obličeji, umělými řasy a piercingem v nosu. Nejspíš byla nová, protože se na všechny přítomné culila a v tmavě hnědých očích jí přitom poskakovaly plamínky.
"Co to bude?" nahodila cukrblik a usmála se směrem k Sebastianovi. Ten si jí nějak zvlášť nevšímal, zajímala ho jedině jeho cigareta. Josh si trapně nahlas odkašlal, aby Sebastiana upozornil, že servírka má oči jen pro něj. S tím to ale nehlo. Až když ho Dean kopl vší silou pod stolem do nohy, Sebastian zaúpěl a s bolestným šklebem se otočil směrem k černovlásce.
"Šest piv," řekl nakonec a pokusil se o úsměv. Užíval si, jak se černovláska červená a až příliš dlouho zapisuje tak jednoduchou a prostou objednávku na lístek.
"Hned to bude," pohodila nakonec vlasy a vydala se ladným krokem k pultu.
"Tak ta je, co?" prohlásil Peter opíraje se o svou dlaň.
"A měla oči samozřejmě jen pro koho?" zasmál se Bill.
"Sebastiana," ozvalo se od stolu jednohlasně, což opět upoutalo servírčinu pozornost. Tak Sebastian, napadlo ji. Krásný jméno.
"Fakt dík, teď už nejspíš i ví, jak se jmenuju," zahuhlal.
"Ještě si stěžuj milostpane."
"Hele, pozvi ji někam," ozvalo se.
"No taak, dneska ne."
"Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra!" prohlásil moudře Bill. Ale to už se k nim hnala černovláska i se šesti pivy.
"Dělej," opět jej Dean nakopl pod stolem. Sebastian zaúpěl o něco hlasitěji než předtím. Ústy mu naznačil poraženecké No tak jo a otočil se směrem k servírce která, jak zjistil, z něj nespouštěla oči.
"Já jsem Sebastian," vstal a podal jí ruku. Odložila si tácek na stůl, utřela si ruce do pracovní zástěry a poněkud neohrabaně mu podala ruku. Měl pevný a rozhodný stisk a jeho ruka poskytovala jakési podivné bezpečí.
"Carolina," řekla po chvilce zaváhání.
"V kolik končíš Carolino?"
Nejistě mrkla na hodinky.
"Za deset minut," usmála se.
"Nechceš se pak jít projít?"
Bez váhání přikývla. Ještě jednou se s červeným tvářemi mile usmála na Sebastiana, krátce obdařila úsměvem i všechny přítomné a opět se ladně odvlnila od stolu. Sotva se trochu vzdálila, od jejich stolu bylo slyšet hlasité hvízdání. Musela se usmát.
"A je to v kapse," zahuhňal Carl.
Sebastian na ně spiklenecky mrkl a usrkl ze svého piva. Dával si záležet, aby mu to extrémně dlouho trvalo, rád nechával ženské čekat. Mohl jim pak alespoň nabídnout bundu a v jejich očích pak byl obrovský gentleman. Když po deseti minutách všichni přítomní položili na stůl prázdné sklenice, uvědomil si, že ta jeho je ještě z půlky plná. Carolina se mezitím v lehké mikině a minisukni proběhla kolem jejich stolu, mrkla na Sebastiana a vyřítila se směrem ze dveří.
"Nenech ji dlouho čekat," smáli se mu, když se oblékali a chystali k odchodu. Sebastian se naposledy ohlížel za svými kamarády opouštějícími hospodu a měl v plánu ještě se minimálně deset minut zdržet, ale otevřené dveře mu odhalily Carolininy dlouhé nohy a v ten moment mu došlo, že nějaké rozptýlení by se mu setsakramensky hodilo. Rychle položil bankovku na stůl, navlékl se do své teplé bundy. Rozloučil se s pár servírkami, které už se také chystaly k odchodu a vydal se směrem ven. Carolinino jektání zuby bylo naprosto zřejmé. Skvěle, to se mi hodí. Mile se na ni usmál, také se pokusila o úsměv, ale zima jí to nejspíš tak úplně nedovolovala.
"Počkej, ukaž," přehodil jí okamžitě bundu přes ramena.
"Děkuju," dokázala se už konečně usmát.
Nenápadně jí chytl až příliš nízko u pasu a odvětil: "Není zač." spiklenecky na ni přitom mrknul.
"Takže kam půjdeme?" ptala se a nervózně koukla na hodinky. Blížila se dvanáctá hodina večerní.
"Spěcháš?"
"Vůbec ne", snažila se zakrýt svoje rozpaky. Bylo zjevné, že nejspíš měla být co nejdřív doma, ale tvrdila něco jiného, takže se tím Sebastian dál nezaobíral.
"Takže, kam tedy půjdeme?" zeptala se ještě jednou.
"Nech se překvapit," přiblížil své rty k těm jejím, ale dával si záležet, aby se nedotkly. Carolina si hlasitě povzdechla. Usmál se.
"Tak pojď", objal ji pevněji kolem pasu.

Textbook tenderness - Díl 23.

17. září 2011 v 23:22 | slečna neznámá
Když se Ella ukládala ke spánku, bylo už něco málo kolem desáté hodiny. Usínala s úsměvem na rtech, na kterých ještě pořád cítila Sebastianovy polibky. Chvíli ještě němě zírala do stropu a vzpomínala, jak nádherné to bylo. O půl jedenácté s plyšovým medvědem v náruči ji spánek přemohl.

Před pár hodinami, po odchodu Elly.

Proboha. Sebastian s pootevřenými ústy zíral na místo, odkud před chvílí vystřelila Ella. Neměl ani tušení, že si pamatuje, kde bydlí. Podle toho, co mu řekla ho ani ve snu nenapadlo, že by si ho našla. Proč mu vlastně matka vůbec neoznámila, že má návštěvu? Vyděsila ho. Ani se neohlásila. Jenom si k němu drze přišla, vyděsila ho k smrti a začala ho líbat.
Kde k tomu vůbec přišla? Ještě nedávno to vypadalo, že neví o životě nic, vůbec nic a teď si vyrukuje s líbáním. Jak k tomu vůbec přišla? Co to vlastně mělo celé znamenat? Políbí mě, poplete mi hlavu a vystřelí stejně tak rychle, jako přišla ... Ne, počkat!!! Ona mi nepopletla hlavu! To já popletl hlavu jí, ano, tak to je. To, co před chvílí udělala jenom dokazuje to, že je všechno na dobré cestě. Dokonce přímo na skvělé.
Sebastian se při té myšlence usmál. Věděl, že pokud to půjde takhle dál, zanedlouho bude mít sázku vyhranou. Ella se jevila jako naivní, snadno přesvědčitelná a podle všeho zakoukaná do Sebastiana, což mu neskutečn nahrávalo do karet. Nechtěl si přiznat, že její polibky v něm vyvolaly něco víc. Měl za to, že to prostě byly polibky jako každé jiné. Nebylo na nich přece nic zvláštního.
Rozhlédl se po pokoji. Všiml si rozsypaných křupek a začal je uklízet. Po chvilce znovu popadl sešit, nasadil si na uši sluchátka a zaposlouchal se do své oblíbené hudby. Chvíli si pročítal zápisy z biologie, ale uvědomil si, že vlastně vůbec nevnímá jejich obsah. Nedokázal si svou nesoustředěnost vůbec ničím vysvětlit. Obvykle, když se začne učit (což se v jeho případě stává opravdu zřídkakdy) naučí se cokoliv, ale dnes tomu bylo jinak.
To je nejspíš jenom známka toho, že učení škodí a lidi by s vlastně vůbec učit neměli, odůvodnil si to po svém, zaklapnul sešit a hodil ho na psací stůl. Sebastian se položil na postel a jen tak poslouchal hudbu. Chvíli ještě přemýšlel nad Ellou a jejím dnešním výstupem, po chvilce ale tu myšlenku honem zahnal. Nesmí se jí přece zabývat víc, než je zdrávo. Mohl být jedině rád, že to jde tak rychle a snadno. Sebastianovi se začala klížit víčka. Spánku se nijak nebránil, ale nebyl mu dopřán dlouho. Ozvalo se hlasité zabušení na dveře. Sebastian se rychle posadil. Chvíli nevěděl co se děje, ale pak mu došlo, že nejspíš usnul. Taky mu došlo, že tohle zaklepání může znamenat jediné - matka mu něco chce. Raději si rychle zpátky lehl a předstíral spánek. Netrvalo dlouho a do pokoje vtrhla jeho matka. Zarazila se při pohledu na spícího Sebastiana.
"Sebastiane?" otázala se tiše. Neodpověděl jí. Nechtěl se s ní bavit. Věděl, že by přišla řeč buď na jeho známky nebo na Ellu. Nechtěl se bavit ani o jednom ani o druhém, proto mu předstírání spánku přišlo jako nejlepší řešení.
"Zlato, spíš?" nevzdávala se paní Brownová.
"Upekla jsem koláč, nechceš ochutnat?" lákala ho. Posadila se k němu na postel. Mírně s ním zatřásla, Sebastian jenom zamručel a překulil se na druhý bok, čelem ke stěně.
"Jak myslíš, až budeš mít hlad, přijď do kuchyně. Nechám ho na lince. A taky bych ráda věděla, co měla znamenat ta tvoje návštěva," tušila, že spánek jenom předstírá. Vyběhla z pokoje a jenom co zavřela dveře, do očí se jí draly slzy. Nevěděla, proč se Sebastian společnému rozhovoru posledích pár týdnů tolik vyhýbá. Vyhýbal se vlastně i jí, svojí vlastní matce. Chyběl jí ten maličký Sebastian, který se jí neustále na něco vyptával. Od té doby, co od nich odešel jeho otec byl zamlký a samotářský. Dávala to převážně za vinu sobě. Bála se, že mu nedokázala nahradit otce. Bála se, že je špatná matka. Taky si dávala za vinu to, že se u nich každý měsíc, někdy každý týden, objevovala stále jiná děvčata. Možná s ním měla víc mluvit, když otec odešel, možná ho neměla nechat stáhnout se do sebe.
Takhle se z něj stává to samé, co z jeho otce, pomyslela si a rychle si utírala slzy do zástěry, když z pokoje svého syna uslyšela hluk.
Nejspíš už vstává z postele.
Napadlo ji vtrhnout tam a říct mu, že ví, že celou tu dobu spánek jenom předstíral, ale pochybovala, že by to něčemu pomohlo. Navíc by si docela jsitě všimnul jejích uslzených očí a to přece taky nechtěla. Rychle se proto rozběhla do kuchyně a pustila se do umývání nádobí.

Sebastian zamžoural na display svého telefonu a objevil tam novou zprávu. Byla od Deana, její obsah byl prostý: CEKAME TE V HOSPODE. CHCEME VEDET, JAK JSI POKROCIL! Sebastian svůj zrak ze svého telefonu přesunul směrem k hodinám. Ukazovaly jedenáct. Vzhledem k tomu, že byla středa věděl, že se nemůže zdržet moc dlouho, zítra má přece školu, ale musel tam jít už jenom kvůli tomu, aby je ujistil, že si vede víc než dobře. Potichu proklouzl z pokoje do haly, rukou si prohbrábnul vlasy, přehodil přes sebe koženou bundu, obul si boty a otevíral dveře.
"Sebastiane?" ozvalo se zvědavě z kuchyně.
"Nečekej mě, vrátím se kolem jedný."
"Ale Sebastiane, kam jdeš?" hnala se paní Brownová do haly. Sebastian ji už neslyšel, rychle zabouchl dveře a uháněl po schodech dolů, kdyby se mu v tom náhodou snažila zabránit. Paní Brownová si hlasitě povzdechla.

O pár minut později
"Zdáááár Sebastiane," zdravili ho kluci jednohlasně. Sebastian jenom kývl hlavou směrem k jejich stolu. Drželi mu místo. Sebastian se pohodlně posadil mezi Petera a Joshe a zapálil si cigaretu. Chvíli se soustředil jenom na ni, ale po chvilce se zadíval na všechny přítomné. Naproti němu seděl Dean, Carl a Bill a a vedle něj Peter a Josh. Jenom Christopher chyběl, jinak byla jejich parta kompletní a všichni po něm házeli zvědavé pohledy. Nemohli se dočkat, až jim Sebastian poví, jak pokračuje.
"No tak, nenapínej," ozval se vedle něj Peter, nejmladší z party. Bylo mu teprve čerstvě patnáct. Zatímco většině už bylo sedmnáct, některým osmnáct, Billovi devatenáct. Sebastian se usmál a vytáhl si cigaretu z úst.
"Takže co byste chtěli vědět, hoši?"
"Nedělej blbýho," řekl Dean podrážděně.
"Jak to jde s tou fialkou?" zeptal se Bill.
"Ta fialka, jenom pro vaši informaci, se jmenuje Eleanora Bellová," oznámil jim prio začátek. Všichni se začali chechtat.
"Eleanora, jo? No tak to je gól!" ozval se Carl. Sebastian se trochu zamračil a po chvilce řekl:
"O jméno tu nejde, hlavní je, že už mi zobe z ruky."
"A jak ti to máme jako věřit?" řekl nedůvěřivě Josh, který až doposud mlčel. Všichni mu souhlasně přitakávali.
"Co já vím!" vyštěkl Sebastian.
"Josh má pravdu, jak zjistíme, že nás nevodíš za nos?"
"Snad jsem dostal každou, ne? Tak nevidím důvod, proč byste mi neměli věřit."
"To možná jo, ale tohle je něco jinýho. Tahle je bohatá a vůbec je to tak trochu nadstandart. Prostě vyšší level."
"Mám nápad," rozhodl Dean, "vezmeš ji někam ven a my tam čirou náhodou budem taky, ale samozřejmě se k tobě nebudem vůbec znát."
"No jasně, hrozně nenápadný," zahulákal Sebastian.
"Klídek, kámo."
"Tak alespoň jeden z nás," zavelel Bill.
"Jo, to by šlo," řekli souhlasně.
"No fajn, musím jít," řekl nasupeně Sebastian, nedopalek od cigarety hodil do popelníku a vyrazil z hospody. S hlasitým prásknutím za sebou zavřel dveře. Chvíli stál přede dveřmi, s koženou bundou pod paží, ve tváři rudý jako krocan a z hluboka se nadechoval.
To snad není možný! Tak já jsem v partě ten hlavní a oni mi ještě nevěří. Jako bych snad někdy zklamal do háje!
Ve skutečnosti ho ale užíralo, že se smáli Elle. Vadilo mu, když o ní mluvili jako o kusu masa. Ale koneckonců byla to přece sázka. Ačkoliv se mu do ní nechtělo, teď už nebylo cesty zpět. Musel to udělat. Chtě nechtě.
No co, tak to udělám, je to přece holka jako každá jiná. Čím naivnější, tím lepší! rozhodl nakonec. Rozhodl se dál si namlouvat, že mu na ní vlastně vůbec nesejde.

Textbook tenderness - Díl 22.

17. září 2011 v 23:22 | slečna neznámá
Ella se zhluboka nadechla. Po chvilce se zprudka otevřely dveře. Objevila se v nich drobná bruneta, jejíž oči se nápadně podobaly Sebastianovým. Okamžitě v ní poznala jeho matku. Paní Brownová do dveří vrazila s nasupeným výrazem, nejspíš byla naštvaná, že ji někdo ruší, ale jakmile spatřila Ellu, v její tváři se zrcadlil spíš údiv.
"Vy, vy .. " koktala a se zájmem si Ellu prohlížela. S tímhle zádrhelem ovšem Ella nepočítala.
"Vy jste matka Sebastiana? Sebastiana Browna?" zdvořile přehlížela její rozpaky.
"A-ano," snažila se působit co nejvyrovnaněji. Ella přemýšlela, co teď. Má se zeptat, jestli smí dál? Má počkat, jestli paní Brownová zavolá Sebastiana sama? Co má vlastně v takové situaci vůbec dělat? Vzpomněla si na Michelle. Co by asi v téhle situaci udělala ona? Určitě by za všech okolností chtěla vidět svého Jasona.
"A je Sebastian doma?" otázala se značnými rozpaky.
"Je, zrovna se učí."
"Hmm, mohla bych dál?"
"Jasně, omlouvám se, ani jsem vás nepozvala dál," omluvila se. Zdála se být milá. Poodstoupila, aby mohla Ella dovnitř a poté zavřela dveře. Chvíli ještě stála v hale a pozorovala Ellu. Potom ze sebe vydala:
"Můžu se zeptat, jak se jmenujete? Nechci být nějaká nezdvořilá, jenom jsem vás ještě nikdy neviděla."
"Já jsem Ella, tedy Eleanora Bellová," podala jí mile ruku. Paní Brownová si utřela ruku ulepenou od těsta do puntíkované zástěry, kterou měla na sobě a poté si s Ellou potřásla rukou.
"A vodkud jste?"
"Z Hopeville," odpověděla stručně. Nestála už o další vyzvídání, chtěla prostě jenom vidět Sebastiana a pokračovat i přes ten drobný zádrhel podle Michellina vzoru.
"Z Hopeville? Vy jste se teď někdy přistěhovala?"
"Ne, bydlím tu od narození," taktně odpovídala Ella, ale neustále nakukovala té drobné paní přes rameno a doufala, že se třeba objeví Sebastian a vysvobodí ji, i za cenu toho, že by mu tím nejspíš zkazila překvapení.
"Vod narození? V tom případě je divný, že jsme se tu ještě nikdy nepotkaly. Hopeville není zase tak malý na to, abych přehlídla takovou slečnu, jako jste vy. Kolik že vám to je?" Paní Brownová Elliny prosby nevyslyšela, naopak. Vyptávala se dál.
"Je mi patnáct. Víte, sem dolů chodím vážně hrozně málo. Většinu času trávím doma, nechodím sem ani do školy, rodiče mě učí doma," o tom, že ji samotnou nepouští ani na krok se nezmiňovala. Předešla tak zbytečnému vyptávání o tom, jakto, že je tady a nebyla zrovna dvakrát hrdá na to, že lhala matce.
"Dolů?" podivila se, "kde že to bydlíte?"
"Nahoře, ve vile," usmála se Ella a doufala, že tentokrát s vyptáváním opravdu přestane. Paní Brownová neskrývala údiv.
"No jo, že mě to netrklo hned. Přece každej ví, že nahoře bydlí ti, ti Bellovi, no."
"Můžu za Sebastianem?" nevydržela to.
"Jo, jasně, má pokoj hned tady, vlevo," rozmáchla se rukou. Ella byla ráda, že se nevyptávala, jak se seznámili.
Paní Brownová odešla do kuchyně se slovy, že se musí vrátit k vaření. Ella jí za to byla vděčná. Vydala se směrem k Sebastianovu pokoji. Prošla pod korálkovým závěsem a ocitla se před jeho dveřmi. Hlasitě polkla a položila ruku na kliku. Teď nebo nikdy, pomyslela si. Vzala za kliku a po chvíli už byla v Sebastianově pokoji. Nevšiml si jí. Ležel na posteli, zabraný do nějakého čtení. Vlasy měl rozházené do všech stran, nebyl ani oholený, na tváři měl strniště. Na sobě měl otrhané rifle, které měly na kolenou rozparky. Modrou kostkovanou košili měl rozepnutou. Hned vedle knihy, ve které si četl měl misku s křupkami a co chvíli si jednu vzal. Ellu si v ten moment vzpomněla na nadpis v jednom módním časopisu, který našla u matky na nočním stolu. Nadpis hlásal nedbalá elegance. Přesně to by jej teď vystihovalo, pomyslela si. Musela se usmát, když si všimla, jak je zamyšlený, všimla si tak i té nepatrné vrásky na čele, kterou zpozorovala už v knihovně. Přesně s takovou vráskou popisovala Michelle svého Jasona. Znovu se pousmála.
Ella ještě chvíli stála uprostřed pokoje, přišlo jí divné, že si jí Sebastian ještě nevšiml. Nebo předstírá, že tam vůbec není? Zakašlala. Nic se nestalo. Popošla kousek blíž k němu. Opět nic. Přišla k němu tak blízko, jak jen jí to jeho postel dovolovala a klekla si, aby mu zpříma hleděla do očí. Konečně si jí všiml. Sebastian úlekem rozsypal celou misku křupek po posteli a na zem a společně s miskou mu z rukou vyletěla i kniha. Z uší si vytáhl sluchátka. Ella na nic nečekala. Možná teď nebyla ta nejlepší chvíle, ale využila Sebastianova údivu, toho, že v téhle chvíli je naprosto nepřipravený a že se nejspíš ani nebude bránit. Rychle se posadila na postel kousek naproti němu a doufala, že se z toho šoku, že přišla až k němu do pokoje zatím nevzpamatoval. Přemýšlela co teď. Za každou cenu chtěla, aby její polibek byl naprosto správný. Vzpoměnla si na Jasona. Pevně ovinula ruce kolem Sebastiana a přimáčkla ho ke zdi. Stejně jako Jason s Michelle. Zavřela oči a přiblížila se k němu. Objala ho ještě pevněji. Připadalo jí to neskutečně nádherné v jeho těsné blízkosti.
Chvíli ještě vyčkávala, jako by se rozhodovala, jestli je to, co dělá vůbec správné, ale nakonec neodolala. Překonala i tu malou vzdálenost, která je dělila od polibku. Jemně se dotkla svými rty těch jeho. V ten moment jakoby někdo do jejího těla pustil elektrický proud. Chvíli uvažovala, co to mohlo způsobit, ale když jí Sebastian jemný dotek rtů oplatil, uvědomila si, že jí je naprosto jedno, co to způsobilo, ale že se jí to vlastně hrozně líbí a vybízí ji to k dalším polibkům a dotekům. Chvění svého těla ignorovala. V tuhle chvíli pro ni existovaly jen rty Sebastiana a ty její. Postupně přesunula svoje ruce na Sebastianovy tváře a přitáhla si k sobě jeho tvář ještě blíž, pokud to vůbec bylo možné. Hladově znovu a znovu ochutnávala jeho rty. Ella najednou nevěděla, kde je nahoře a kde je dole. Jako by s ní někdo zatočil a pro ni existovala jenom tahle chvíle, jenom Sebastian, jenom jeho pokoj. Pokud při čtení knihy jí polibky přišly úžasné, teď jenom žasla, že je to ještě nádhernější, než si vůbec představovala. Celé tělo měla jako ze želatiny. Nevěděla, kde se to v ní bere. Připadalo jí, jakoby její tělo jednalo za ni. Jakoby si samo žádalo sladké polibky. Jakoby to snad ani nebyla ona. Ale jedno věděla naprosto jistě: Přála si, aby tahle chvíle nikdy neskončila, přála si, aby trvala věčně. Chvíli tam ještě seděli, vzájemně ochutnávali rty toho druhého a po chvíli Elle instinkt naznačil, že by do hry se rty měla zapojit i jazyk. Ve chvíli, kdy se Ellin jazyk dotkl toho Sebastianova, vydral se jí, proti její vůli, z úst hlasitý vzdech. Lekla se a odtáhla se od Sebastiana a rychle si přikryla ústa na důkaz toho, že ani nevěděla, jak se to stalo. Sebastian na ni naprosto nechápavě zíral. Ella najednou nevěděla, co teď. Tak daleko už se v knize nedostala na to, aby se věděla, co dělat po tak nádherné chvíli. Vyřešila to ale po svém. Vyletěla ze Sebastianova bytu jako neřízená střela a zastavila se až o patro níž. Opřela se o stěnu a uvědomila si, že těžce oddechuje a srdce jí bije dvakrát rychleji, než normálně. Usmála se, protože věděla, že dosáhla svého. Na chvíli zavřela oči a vzpomínala na to, co se před malou chvílí událo v Sebastianově pokoji. Hlasitě si povzdechla. Věděla, že tu nemůže stát věčně. Věděla, že buď musí zpátky nahoru a nebo domů DOMŮ! pomyslela si a došlo jí, že za chvíli bude doma i její matka. V tu chvíli už nemyslela na Sebastiana, ale rozběhla se obrovskou rychlostí po schodech. Zpomalila až v kopci, od kterého bylo k vile opravdu kousek. Když uslyšela auto, rychle přidala do kroku. S úlevou zjistila, že to není auto její matky, nýbrž úplně jiné auto, nejspíš nějaký starý model.
Po chvilce Ella stála před vchodovými dveřmi. Došlo jí, co řekla Marry Anne a Therese a věděla, že musí být jako myška, aby ji ani jedna ze služebných neobjevila. Mohla se jenom modlit, že ji ani jedna z nich během večera nepřišla zkontrolovat. To by si zadělávala na opravdu velký průšvih. Na chvíli se ohlédla, aby se ujistila, že matčino auto ještě u domu nestojí. Když se uklidnila, opatrně vzala za kliku, boty urovnala do botníku a vydala se po schodech do druhého patra. Namířila si to rovnou do šatny, kde se přesvlékla. Vydala se do koupelny, kde se umyla. Ve sprše si vzpomněla na Sebastianovy polibky, nasměrovala proud vody na svoje rty, aby si alespoň trochu připomněla ty jeho, ale nebylo to ono. Bylo to něco úplně jiného. Sebastianovy rty byly měkčí, teplejší, smyslnější, voňavější a sladší. A vyvolávaly v ní .. Nemohla přijít na to, co v ní vlastně jeho rty vyvolávají. Nenacházela ta správná slova. Taky jak by mohla. O polibcích jako takových se dočetla až v dívčím románu. Zamyslela se. Proč jí matka nikdy o polibcích neřekla? Vždyť jsou tak nádherné. Proč by jí něco takového nechtěla dopřát? Ozvalo se hlasité zabušení na dveře.
"Slečno Eleanoro?" Ella poznala Theresin hlas. Neodpověděla.
"Není vám nic? Vy ještě nespíte?" uvědomila si, že celou tu dobu měla puštěnou vodu, rychle ji vypnula.
"Omlouvám se, nejspíš jsem usnula při učení, jak už jsem říkala, nebylo mi moc dobře, ale nejspíš bych znovu neeusnula, kdybych se nešla umýt. Nic mi není, jenom jsem se trochu zamyslela. Osuším se a hned půjdu spát," ujistila ji.
"Dobře," přitakala Theresa trochu nejistě,"kdyby vám v noci nebylo dobře, klidně mě přijďte vzbudit," řekla ještě a Ella už jenom slyšela, jak schází ze schodů.
"Uff, ještě že mi věřila," oddechla si potichu Ella, zabalila se do ručníku, vyčistila si zuby, prohrábla si hřebenem vlasy a zastavila se před zamlženým zrcadlem. Prstem na něm vykouzlila drobné srdíčko a poté utřela páru ze zrcadla úplně, aby na sebe viděla. Nejdřív si rukou učísla vlasy, poté prsty přejela hebké čelo, udělala elegantní smyčku okolo očí, sklouzla na drobný nosík a skončila u rtů.
Tak tyhle rty se dotkly těch Sebastianových. Tak tyhle rty dostaly svůj první polibek. Tak tyhle rty zažily to nejmagičtější v mém životě...

Textbook tenderness - Díl 21.

17. září 2011 v 23:21 | slečna neznámá
..."To by ti ani nepomohlo," ujistil ji.
"Já jsem ti chtěla říct, že tě hrozně miluju a vím, že jsem udělala chybu, ale byla jsem opilá a když Monica s Claire se do mě celý večer navážely, pak se objevil Bryan, kterého jsem kdysi tolik milovala a .. a .. " docházely jí slova. Věděla, že nebyla fér vůči svým kamarádkám, když do důvodů proč se to stalo zahrnula právě je.
"Ano a pak jsi se vyspala s mým nejlepším kamarádem. Ne, děkuji, detaily znát nepotřebuji. Už můžeš jít, tohle mi stačí," dokončil větu za Michelle. Měl pocit, že ho přišla jen potrápit, že se mu přišla vysmát do obličeje.
"Já jsem se s ním nevyspala!" hájila se. Jason se zarazil.
"Nevím, kdo ti co nakukal, ale já jsem se s ním nevyspala! Pozval mě na drink a pak mě z ničehonic políbil. Nebránila jsem se, to přiznávám, ale pak mě zavlekl na záchody a začal ze mě násilím rvát blůzu, ale pak jsem se bránila a řekla mu, že mám tebe! Ráno mi děkoval a omlouval se za ten polibek, doufal, že nám to odpustíš a děkoval mi za to, že jsem ho odmítla. Já ho nemiluju, milovala jsem kdysi!Byla to jen jedna hloupá pusa dvou opilých lidí! Miluju tebe Jasone!" chrlila ze sebe rozhodně. Ani nevěděla, kde se v ní ta energie bere. Jason na ni zíral jako omámený. Nohy se mu podlomily a musel se posadit na židli uprostřed haly. Takže ona se s Bryanem nevyspala, Bryan se po ní sápal, ale odmítla ho, dali si jen pusu, líbali se. Jak dlouho? Záleží na tom vůbec? Odpustí jí polibek? Odpustí a nebo ne? Vtom zauvažoval, nesedělo mu něco.
"Ty jsi spala u Bryana?"
"Samozřejmě že ne, spala jsem u Claire, rodiče neměla doma. Byla tam s námi i Monica. Bryan jenom nelenil a hned ráno se mi přišel omluvit."
Jason se znovu ponořil do uvažování.Zadíval se na Michell, plnou očekávání, jestli ji její láska odpustí nebo ne. Byl rozhodnutý v mžiku. Polibek za opilosti přece nic neznamená. Byl u ní během chvilky. Ovinul okolo ní paže a něžně se rty dotknul těch jejích. Letmý polibek náležitě protahoval, neviděl ji přece celý týden a dokonce si myslel, že už ji nadobro ztratil. Zachvěla se a přivřela oči. Musel se usmát.
"Slib mi, že už se to nikdy nebude opakovat," odtáhl se od ní na chvíli.
"Lásko, slíbím ti cokoliv!" vyhrkla.
"Třetí šance už nedávám," zamračil se a nahodil přitom ten legrační škleb. Michelle okamžitě vyprskla smíchy. Pochopil a taky se zasmál, ale už neměl sílu držet se dál. Znovu ji ovinul, tentokrát pevněji a přimáčkl ji ke zdi. Jemně jí jazykem olíznul rty, což v Michelle vyvolalo další vlnu zachvění. Tak strašně moc mu chyběla. Michelle mu polibky opětovala. Jazykem důkladně prozkoumávala jeho ústa, jako by to byl jejich první polibek a ona neznala každý jeho detail. Nevěděla, jak dlouho tam stáli, ale vyrušila je až Carolina, která se při pohledu na rozcuchanou Michelle s odhozenými svršky v polorozepnuté blůzce a rozmazanou rtěnkou po celém obličeji rozesmála, dala si dvě a dvě dohromady a se slovy že jde domů dělat si úkoly, odešla.

Ellu zaklapla knihu. Přistihla se, jak si sahá prstem na rty a snaží se napodobit pohyby Michelle a Jasona. Knize nerozumněla, ale připadla jí vzrušující. Cítila, že jí srdce buší o poznáni rychleji, než předtím. Představovala si, že je Michelle a Jason že je Sebastian. Nerozumněla vůbec ničemu. Věděla, že dospělí to tak dělávají, že se vzájemně dotýkají rty, viděla to i u rodičů, ale byly to spíš letmé polibky, než vášnivé hry s jazyky. Ella si povzdechla. Kniha jí připadla napínavá, chtěla číst dál, ale věděla, že by bylo příliš nebezpečné půjčit si ji domů. Matka se jí mohla přehrabovat věcmi a mohla tam na ni náhodou narazit a to ona rozhodně nemohla riskovat. Knihovnice se po ní netrpělivě koukala.
"Slečinko, za pět minut budu zavírat, tak byste měla jít. Normálně zavírám dřív, nikdo už mi sem tak pozdě nechodí," řekla trochu nabručeně, Ella jí nejspíš protáhla pracovní dobu.
Má mít otevřeno tak, jak stojí na cedulce při vstupu do knihovny, pomyslela si Ella, ale nahlas to neřekla, pouze taktně přikývla a knihu vrátila své místo do poličky. Byla připravená vrátit se sem a knihu začít číst od začátku. Chtěla se o té Michelle a o Jasonovi dozvědět víc.
"Vy si tu knížku nebudete brát?" udivila se knihovnice.
"Ne, budu si ji sem chodit číst," řekla Ella.
"To jste si ji klidně, slečno, mohla teda číst doma," řekla trochu dotčeně, že tu čekala jenom proto, aby si Ella mohla číst knížku tady v knihovně.
"Pardon," omluvila se.
"No co, stejně na ceduli je psaný do šesti, asi to zkrátím jenom do pěti, taky mám doma děcka, že jo," zahudrovala. Ella už ji nějak zvlášť neposlouchala. S přáním pěkného večera se vydala tmavou ulicí zpátky domů. Naposledy se ohlédla za knihovnou, už se v ní nesvítilo a knihovnice právě zamykala.
Ella si vzpomněla na knihu a okamžitě si uvědomila, že původně šla navštívit Sebastiana. Sice neví, kde bydlí, ale knihovnice při předchozí návštěvě i s ním vypadala, že se s ním zná, ta by to vědět mohla. Rozběhla se proto přímo k ní a knihovnici tím zjevně dost vyděsila.
"Holka, co blázníš? Sem se tě lekla, tfuj," ulevila si.
"Omlouvám se, nechtěla jsem vás vyděsit, jenom se chci na něco zeptat."
"No tak teda spusť. Teda pardon, spusťte, slečno," změřila si ji nejistě. Ella ji nechala při vykání. Připadala si dospěle. Navíc se jí vyjadřování knihovnice vůbec nelíbilo. Používala spoustu nespisovných slov a ještě ke všemu se neobešla bez rozhazování rukama. Navíc jí připadlo, že se jí Ella ani její matka příliš nezamlouvají. Nespletla se.
"Vlastně jsem se chtěla jenom zeptat," začala mile, ale trochu nejistě, když ji knihovnice pobídla, ať pokračuje, že spěchá domů, že už i tak má dost velké zpoždění, dořekla to.
"Jenom se chci zeptat, jestli nevíte, kde bydlí Sebastian, ten kluk, se kterým jsem tu byla prvně." Knihovnice vyvalila oči.
"Jo, ten bydlí vo pár ulic vedle," řekla a začala Elle popisovat cestu. Ella bedlivě poslouchala, aby si zapamatovala přesně všechno, co jí knihovnice řekne.
"Ale slečno, dejte si pozor, je to chuligán," považovala nejspíš za důležité ji před ním varovat a pak se klusem vydala opačným směrem, než měla jít Ella. Neměla sice tušení, co znamená slovo 'chuligán', ale myslela si, že to nic pěkného nebude. Bylo jí jedno, co o něm kdo říká. Ona věděla své a to jí stačilo. Přece není snad tolik nemožná, že by si nedokázala udělat si o někom obrázek sama.
Ella se zamyslela a chodila po ulicích přesně tak, jak jí poradila knihovnice. Za pár minut už stála před panelovým domem, který jí nápadně připomínal ten, ze kterého Sebastian přivlekl tu jeho motorku. Ale byl to skutečně on? Ellu sžíraly pochybnosti. Nebyla si vůbec jistá. Jako na zavolanou z paneláku vyběhl jakýsi bělovlasý děda s hustým knírem. Vypadá mile, pomyslela si. Napadlo ji zeptat se ho, jestli je tu správně, ale předběhl ji. Změřil si Ellu pohledem a poté se zeptal:
"Taková krásná, copak tu děláte slečno? Hledáte snad někoho?" zeptal se nezvykle pisklavým hláskem.
"Vlastně, vlastně ano," řekla trochu nejistě. Nadzvedl obočí na důkaz, že ji poslouchá.
"Vlastně se chci zeptat, jestli jsem tu správně. Hledám totiž Sebastiana."
"Snad ne Browna?" rozezlil se. Už nevypadal tak mile. Naopak zbrunátněl v obličeji a jeho tvář nabyla barvy krocana.
"Ano, to bude nejspíš on."
Děda začal hlasitě nadávat, uslyšela mezi sprškou nadávek i slovo 'chuligán' a musela se usmát. Neznala pochopitelně ani jedno slovo, které ten stařík vypustil z úst, ale přestala se mu věnovat ve chvíli, kdy se dozvěděla, že ten Sebastian, kterého hledá opravdu nejspíš bydlí tady. Takže se nespletla a knihovnice jí cestu poradila nejspíš opravdu správně. Původně se staříka chtěla zeptat, jestli mu nic není, ale to už se dobelhal o kus dál, do távře se mu nejspíš vrátila i původní barva, ale pořád ještě slyšela nějaká ta slova, která slyšela poprvé v životě. Přestala si ho znovu všímat. Srdce se jí rozbušilo. Vydala se ke zvonkům. Chtěla po vzoru té Michelle z knížky oklepat si boty, ale došlo jí, že všechen sníh už roztál. Letošní zima za moc nestála. Byl teprve začátek března a sníh už byl tentam. Přesto zadupala, aby si z podpatku oklepala hlínu. Usmála se. Dlouho si prohlížela zvonky, než našla přijímení Brownovi. Usoudila, že to nejspíš bude Sebastian, Sebastian Brown. Po chvilce se i z jejich zvonku ozvalo 'Haló?'. Ella neodpověděla, čekala. Dveře se nakonec otevřely a ona vyšla po schodech nahoru. Chtěla Sebastiana překvapit. Neměla v úmyslu mu říkat, že je to ona. Po chvíli pochopitla systém, jaký v panelovém domě je. Na každých dveří je cedulka s příslušným jménem, kdo v bytě bydlí. Mělo ji to napadnout hned. Oni přece mají na vile taky jmenovku. Občas se zarazila, když na jedné cedulce spatřila hned tři příjmení, ale nevěnovala tomu pozornost, hlavně potřebovala najít byt, ve kterém bydlí Sebastian. Po asi desetiminutovém pátrání zjistila, že Sebastian bydlí v sedmém patře, tudíž úplně nahoře. Polkla, když stála kousek od jeho dveří. Pochopila, jak se cítila Michelle, když stála před Jasonovými dveřmi i když vůbec netušila, proč se šla Michelle ospravedlňovat a ona přece se Sebastianem ani neměla to, co Michelle s Jasonem. Chvíli přemýšlela a nakonec po vzoru Michelle dvakrát hlasitě zabušila na dveře, aby ji Sebastian slyšel. Chvíli se nic nedělo, ale Ella se nechtěla vzdát. Zabušila znovu, tentokrát o poznání hlasitěji.
"No jo, vždyť už jdu," ozvalo se z bytu. Elle to ovšem nepřipadalo jako hlas Sebastiana.

Textbook tenderness - Díl 20.

17. září 2011 v 23:19 | slečna neznámá
Michelle si opakovaným zadupáním setřásla z holinek poslední zbytky sněhu. Věděla, že už nemá cenu to dál protahovat, proto rozhodně zazvonila a v tom uslyšela ten nejkrásnější hlas na světě:
"Haló?" Michelle měla chuť se otočit a odejít, netušila, co tu dělá, věděla, že je to předem prohrané. Mezitím, co se Michelle rozmýšlela, jestli má říct, že je to ona, že stojí pouze o to si s ním promluvit se hlas neustále ujišťoval, kdo že to zvoní. Michelle se zrovna otočila, když v tom ji bzučení dveří oznámilo, že ji právě pustil dovnitř. Ještě uslyšela jeho ujišťování
kdo je na druhém konci, ale když opět neuspěl, řekl jen:
"Zatracenej krám, už zase nefunguje."
Michelle se musela usmát. Slušelo mu to, když se zlobil. Vzpomněla si na tu drobnou vrásku, která mu vyskočila na čele, když byl rozzlobený. Vzpomněla si na legrační úšklebek, který se mu vždycky vyloudil na rtech a Michelle se dlouho neubránila smíchu. Proto jim nikdy žádné vážně téma nevydrželo dlouho. Michelle se smála jeho legračnímu šklebu a Jason se k ní vždycky po chvíli přidal. Byl schopný jí odpustit cokoliv, vzpomněla si. Ale tohle ne, tohle bylo i na něj moc.
Zamyslela se natolik, že málem zapomněla zatlačit do dveří, aby povolily a vpustily ji dovnitř. Rychle to napravila. Až vevnitř si uvědomila, jaká byla venku zima. Byla tolik zabraná do přemýšlení o Jasonovi, že ani nestačila vnímat, jaká je venku zima. Bylo to už něco přes týden, co se s ní Jason rozešel. Hluboce litovala svého omylu a čím dál tím víc si uvědomovala, že za ním bude muset zajít. Moc si přála, aby to mezi nimi bylo jako dřív, ale byla si téměř jistá, že Jason jí tohle neodpustí. Byl tolerantní, chápavý a milý, ale nevěru nestrpěl, nevěra pro něj znamenala konečnou. Zapřemýšlela, proč to vlastně udělala, přece jí bylo s Jasonem tak nádherně. Vždycky když přemýšlela, proč se to vlastně stalo, dospěla ke stejnému závěru. Bryan byl neskutečně atraktivní a na základní škole do něj byla strašně zamilovaná. Když si s Claire a Monicou vyrazily na diskotéku, opily se, potkaly tam Bryana, tak se jí obě dvě kamarádky z legrace vysmívaly, že si toho moc neužije, když už je přes rok zadaná a jestli ji to pořád baví, koukat se na ty dvě, jak si najdou nějakou známost na jeden večer a poté si řeknou svoje sbohem a už se nikdy nevidí? Michelle si vzpomínala, že jí děvčata nasadila brouka do hlavy. Věděla, že miluje Jasona, ale nějaký hlásek tam vzadu v její hlavě jí našeptával, že děvčata mají vlastně pravdu. Takové to krátké povyražení jí chybělo a řekla si, že jí nebaví jenom tak sedět a pozorovat, jak si děvčata užívají se svými vyčíhnutými objevy a ona jen sedí a uklidňuje se, že na ni doma čeká milující přítel. Věděla, že tomu napomohlo i množství alkoholu, které ten večer zkonzumovala a když se pak objevil Bryan, její někdejší láska, přisedl si k nim a neustále ji zval na panáky, udělalo to své. Zapomněla na Jasona a poddala se myšlence, že stará láska nerezaví. I když se před Bryanem zmínila o tom, že je už rok šťastně zadaná s Jasonem, vůbec mu to nebránilo zatáhnout ji na pánské záchody do kabinky. Ani Monica s Claire se po ní nějak zvlášť nesháněly. Mohly jí v tom přece zabránit. Věděla, že by je z toho mohla obviňovat, ale bylo by to vůči nim nefér, přátelí se s nimi přece už takových let. Byly jenom opilé a ona se neměla dát zviklat.
Po chvilce uvažování si uvědomila, že Jasonův sladký hlas se rozléhá po celé chodbě. Zastavila se totiž dole a přemýšlela a on zatím zjišťuje, jestli opravdu někdo zvonil na něj. Michelle mu neodpověděla, jenom se nejistě vydala po schodech nahoru.
Jason mezitím zavřel dveře, myslel si, že šlo buď o omyl, nebo si prostě nějaký soused zase zapomněl klíče. Povzdechl si. Čekal .. Přemýšlel co vlastně čekal? Že příjde Michelle, usměje se na něj a omluví se mu? Že se vyspala s jeho nejlepším kamarádem? Po roce vztahu? Ne .. Oba se snažili se ospravedlňovat už dost a to co udělali se přece nedalo omluvit jenom tak. Michelle to vzdala už dávno, ale Bryan ho neustále bombardoval vzkazy. Vždycky je ale bez přečtení smazal. Už pro něj nebyl nejlepším přítelem, se kterým se znal už od plen. Nechtěl se s tím člověkem znát. Vzal mu dívku, kterou tak dlouho miloval, on mu ji prachsprostě ukradl. Ale nechtěl už myslet na Michelle. Hlavně ne teď, když tu byla Carolina. Nesměl na sobě dát nic znát.
"Zlato, dala by sis čaj?"
"Ráda," usmála se dlouhovlasá modrooká bruneta navlečená jenom v jeho košili."
Michelle šla celou cestu jako vepř na porážku. Věděla, že tenhle boj je předem prohraný. Věděla, jak se Jason stavěl k nevěře a taky věděla, že jí to nikdy neodpustí. Až teď si uvědomovala, jak moc ho miluje a jak moc bez něj život není to pravé ořechové. Rychle zahnala slzy a pár kroků od jeho dveří hrdě vztyčila hlavu. Nemohl ji najít jako uzlíček nervů, zkroušenou a poraženou už předem. Alespoň on musel být v domnění, že věří, že to ještě můžou dát dohromady. Napřáhla ruku a přemýšlela, jestli má nebo nemá zaklepat. Natáhla rozhodně ruku a dvakrát hlasitě zabušila, aby ji slyšel. V ten moment ale zpanikařila, chtěla se otočit a zbaběle utéct, ale to už ve dveřích stál Jason a nechápavě si ji měřil pohledem. Že by ji přivoval? Ale co tu chce? Ona má ještě tu drzost sem přijít? Pohled na ni mu drásal srdce. Věděl, že ji miluje, ale zároveň taky fakt, že jí to nikdy nemůže odpustit. Nervózně se na něj usmála. Úsměv jí neoplatil a v jednu chvíli dokonce přemýšlel, že jí zabouchne dveře, ale vtom ho někdo chytil kolem pasu.
"Kdo je to, Jayi?" zeptala se dlouhovlasá bruneta. Michelle si ji zvědavě měřila pohledem. Její dlouhé hnědé vlasy kaštanové barvy jí splývaly až k zadku. Byly dokole rovné a husté. Měla nádhernou tvář, opálenou, stejně jako Jason. Opálení mu vždycky vydrželo přes celou zimu. Měla malý nosík a obrovskýma jasně modrýma očima si měřila zase Michelle. Michelle neuniklo, že má na sobě jenom Jasonovu košili. Když tu dívku spatřila, zmrznul jí úsměv na rtech. Byla nádherná, o tom nebylo pochyb. Čekala cokoliv, čekala zabouchnutí dveří, hysterickou scénu, čekala, že ji ani neotevře dveře, ale tohle nečekala. Mohlo ji napadnout, že už si stačil někoho najít, že ji nahradil. Dívce mohlo být něco málo přes osmnáct. Takže téměř stejně stará jako Michelle. Pálily ji v očích slzy. Věděla ale, že si tohle zaslouží, měla to přece čekat. Jason je atraktivní mužský, navíc ještě ke všemu chytrý. Bylo to přece víc než jasné, že si někoho najde. Ale nevěděla, že to bude trvat tak krátkou dobu. Hlavně nezačít brečet, pomyslela si v duchu Michelle, ale stávalo se to čím dál tím obtížnější.
"Já, neměla jsem chodit, byla to chyba," zahuhňala a na konci věty se jí zlomil hlas. Celou tu dobu nespouštěla z dívky oči. Jason neprotestoval i když by ve skrytu duše nejradši zakřičel, ať proboha nikam nechodí. Nejraději by ji přivinul k sobě a už ji nikdy nepustil, ale nemohl jí odpustit to, co se stalo. Jenom nečinně sledoval, jak odchází.
"Brácho, brácho, kdo to byl?" naléhala na Jasona Carolina.
BRÁCHO? projelo Michelle hlavou. Byla to jeho sestra? Prudce sebou škubla a otočila se zpátky k Jasonovi a té brunetě. Jason viditelně přikývl. Pochopil, co si Michelle myslela. Chtěl ji v tom nechat, ale Carolina se prozradila. Přemýšlel, že by si možná alespoň mohl vyslechnout, co má na srdci.
"To je Carolina, moje sestra," ujistil ji.
"Moc mě těší," napřahovala k Michelle Carolina svoji hubenou ručku.
"Ach, mě taky, jsem Michell," napřahovala se k ní. Viditelně se jí ulevilo. Rychle si otřela slzy do rukávu kabátu.
"Já Carolina," mile se uculila.
"Brácho, no tak, pozvi ji dál," vybídla Jasona.
"Jo, hm, tak tedy, pojď dál." Připadal jí takový zvláštně odtažitý, ale co čekala.
"Po-potřebovala bych si s tebou promluvit." hlasitě poptáhla.
Jsem naprosto nemožná! Pomyslela si.
"Jo tak, já stejně asi půjdu, už jsem na odchodu," ozvala se Carolina.
"Nesmysl ségra, bude to za chvilku vyřízený, stejně ti ještě neuschnuly věci." To by vysvětlovalo, proč má na sobě jeho košili, má mokré věci. Moc mi to ale neusnadňuje přítomností svojí sestry, pomyslela si. Trochu ji zarazilo, že Jason řekl, že to vyřídí během chvilky, ale nedala se odradit.
"No, kluci mě cestou vyváleli ve sněhu, hrozný paka," protočila Caroline oči.
"Jeden by řekl, že kluci v tom věku se budou chovat už rozumně, ale jsou to pořád děti," zasmála se Michelle docela nuceně. Snažila se odlehčit atmosféru.
"No, v podstatě od těch třináctiletých blbečků bych moc rozumnýho chování nečekala," zakřenila se Carolina. Michelle se po ní udiveně koukla.
"Tobě je třináct?" zeptala se s neskrývaným zájmem.
"Čtrnáct, ale jsem jedna z nejstarších ve třídě," ujistila ji.
"Páni, tipovala bych tě tak na osmnáct." Znovu se zakřenila. Hned si ale opět uvědomila, proč tu je. Carolina pochopila a nenápadně vycouvala.
"Budu ve tvojí pracovně, skočím si na net," oznámila potichu. Jason ji ale slyšel. Hned co se za ní zavřely dveře, vyštěkl:
"Co tu chceš?"
"Já, já, nepřišela jsem se ospravedlňovat," začala tichounce. Ještě tišeji, než Carolina....

Textbook tenderness - Díl 19.

17. září 2011 v 23:16 | slečna neznámá
Ella položila sluchátko. Chvíli na něj jen mlčky zírala a poté si hlasitě povzdechla. Ani se nestačila otce zeptat, jak se má. Pořád tolik pracuje a nemá čas ani na jediný telefonát se svoji dcerou. Mrzelo ji to. Ella se posadila do mohutného křesla vedle stolku s telefonem, podepřela si rukou bradu a chvíli jen tak němě zírala na obraz její prababičky, který visel přímo před ní a zabíral značnou část stěny. Přemýšlela, jestli i ona měla takové problémy jako má teď Ella.
Co když jsem jiná? Co když nikdy nikdo takové problémy jako já neměl? Co když s ní není něco v pořádku? Měla by se přece těšit na svého nového manžela a vůbec by neměla pochybovat o tom, že bude skvělý a dokonalý, ale ona namísto toho myslí neustále na Sebastiana. Znovu se zahleděla na portrét její prababičky a podruhé hlasitě vzdechla. V ten moment do haly nakráčela Amy, Ellina matka.
"Tak co, dovolala ses otci?" Ella mlčky přikývla, přitom nespouštěla zrak z obrazu. Nevěnovala svojí matce nějak zvlášť velkou pozornost, byla zabraná do svých myšlenek.
"A?" zeptala se nedočkavě. Ella ještě chvíli zírala na obraz a poté neochotně otočila hlavu směrem ke své matce.
"Myslím, že se má dobře, ale pořád má prý spoustu práce," odvětila a doufala, že už se jí matka nebude na víc vyptávat.
"A neříkal, kdy se vrátí domů?"
"Až za tři týdny."
"Aha," sklopila Amy zrak.
"No nic, jedu do Riverbrooku, vrátím se k večeru, ty se zatím pěkně uč, večer si to hezky zkontroluju, je to jasné?" Ella zapomněla na svoje problémy a tázavě se na matku podívala.
Do Riverbrooku? Nejezdí tam poslední dobou nějak podezřele často? Jako by nestačilo, že otec je věčně pryč kvůli práci. Teď i matka jezdí pryč za svými kamarádkami a já tu mám zůstávat sama?
"Do Riverbrooku? Jedeš za Lilly?" vyzvídala.
"Lilly letěla do Řecka, jedu za Anette, je to stará známá, dlouho jsme se neviděly a zrovna dneska ráno mi do Hopeville volala, jestli bych se nechtěla sejít."
"Aha," hlesla Ella.
"Do Řecka? K moři? Musí to tam být krásné, že?" Amy neurčitě přikývla. Tušila, kam se téma stočí.
"A proč jsme nikdy nebyli my u moře?" Amy si povzdechla. Doufala, že se nezeptá. Nemohla se totiž vymluvit na nedostatek peněz, jako to mohla udělat většina rodin. Ella si totiž byla dobře vědoma toho, jaká je jejich finanční situace. A taky věděla, že by si mohli dovolit minimálně tucet takových dovolených. Amy zauvažovala a poté odpověděla:
"Víš zlato, kdybychom jeli na dovolenou, mohlo by tě to rozptylovat od učení a třeba by ses tolik nesoustředila."
"Ale mohli jsme přece letět na dovolenou v době, kdy mi končí škola a mám dva měsíce volna," zaprotestovala.
"Ale víš, že tatínek na tohle nemá čas, moc pracuje," odbyla svoji dceru, "a teď už se běž pěkně učit, slíbila jsem Anette, že dorazím co nejdřív." S těmito slovy odešla. Ella uslyšela zvuk startujícího motoru a vtom dostala nápad. Její matka přece bude až do večera pryč. Mohla celou tu dobu být v Hopeville a nikdo by se nic nedozvěděl. V duchu se zaradovala a musela se usmát. Rozhodla se jít se ještě učit a k večeru se vydat do Hopeville, podobně jako včera. Jenomže s tím rozdílem, že dnes už bude vědět, kam má jít. Bude vědět, kde je knihovna a pevně doufala, že si zapamatovala místo, kde bydlí Sebastian.
Po odpolední svačině Ella poprosila služebné, aby ji nevolaly na večeři, že se musí hodně učit a že jí nějak bolí břicho, že ani nemá chuť k jídlu. Když se ujistila, že ji nebude nikdo celý večer rušit, rozeběhla se do šatny, oblékla si kostkovanou sukni ke kolenům, do níž si zastrčila nařasenou halenku. Tentokrát už věděla, že venku je navečer hodně zima. Proto si přes sebe hodila dlouhý černý kabát také až ke kolenům a kolem krku si uvázala tmavomodrý šál, který jí ladil se sukní. Vešla do pokoje, aby si posbírala knihy, které chce vrátit, ale vtom jí došlo, že její plán má chybu. Neměla ještě ani jednu z nich úplně přečtenou. Začala číst každou z nich, ale ani u jedné nedošla až ke konci. Posadila se na postel a už už se chtěla přesvléct zpátky do džínů a riflí, ale napadlo ji, že přece do Hopeville nemusí jít vracet knihy, když jejím jediným záměrem je vidět Sebastiana. Zaradovala se. Potichu seběhla po schodech, nazula si kozačky, které jí dosahovaly kousek pod kolena a potichu vyklouzla ven. Chvíli se ještě hrbila, aby jí Theresa nebo Mary Anne nezahlédly z okna. Po chvilce se narovnala a věděla, že má vyhráno. Hlasitě si oddechla a mírně přidala do kroku. Pro jistotu. Jak po chvíli zjistila, cestu si zapamatovala poměrně dobře, jen na jednom rozcestí v Hopeville mírně zaváhala, ale za chvíli už stála před knihovnou. Elle začínala být trochu zima, a začalo se dokonce i stmívat. Vytáhla ruce z kapes kabátu, foukla do nich horký vzduch a chvíli je třela o sebe, aby se zahřála. Když ruce dávala zpátky do kapes, uvědomila si, že do knihovny vlastně vůbec nechtěla, že šla do Hopeville navštívit Sebastiana. Vtom si ale uvědomila, že si vůbec není jistá, jak se dostane k panelovému domu, kde bydlí. Navíc jí mohlo její návštěvu cokoliv zkomlikovat. Co když Sebastian nebude doma? Co když ji odbyje s tím, že se musí učit? Co když vedla cestu sem naprosto zbytečně? Zamyslela se. Nakonec se rozhodla, že půjde přece jenom do knihovny půjčit si nějaké knihy i když ji vůbec nenapadalo jaké. Jenom co vstoupila do dveří, byla by se nejradši bývala otočila, protože se bála, že zabrousí do nějakého nevhodného oddělení, přece jenom knihovnu vůbec neznala a ani nevěděla, co přesně by si měla půjčit, vždyť otec jí potřebné knihy předepsal na seznam a ona sama nevěděla, co jiného by jí při výuce mohlo pomoci. Napadlo ji otci zavolal a jednoduše se zeptat, ale posléze si Ella uvědomila, že tím by se v podstatě prozradila, proto tu myšlenku honem zahnala. Opravdu se chtěla otočit a vydat se domů, ale to už si jí všimla knihovnice a hned se k ní vrhla:
"Á, slečinka, už jsem tě tu viděla, že?"
Ella přikývla.
"Hm, jo, hned jsem si říkala, že jsi mi nějaká povědomá, viděla jsem tě totiž z okna," rozmáchla se směrem k velkým oknům, za kterými se potichu kradla tma.
Ella se rozpačitě usmála. Nevěděla, co má říct.
"Půjčovala sis tu tři takový knížky, o historii, pokud se dobře pamatuju.." uvažovala a pohlédla na Ellu, aby se ujistila, že se nemýlí. Ella ji v tom utvrdila.
"No a představ si, byla tu taková nóbl panička s nosánkem nahoru .." zastavila se v půli věty, sjela ji pohledem od hlavy až k patě a zmkla.
"No..teda..chci říct .. no, vlastně si sem přišla jedna taková pěkná paní, hezky oblečená, podobně jako ty a půjčovala si haldy knih, ptala jsem se jí, k čemu jí to všechno bude, ale neřekla mi to, jak už jsem řekla, byla trochu s nosánkem nahoru, ale představte si, slečno, v tom svým nekonečně dlouhým seznamu knih..jen tak mezi náma, pochybuju, že to měla všechno pro sebe", zašeptala, "v tom svým seznamu zkrátka a dobře měla i ty vaše knížky, ale koukám, že jdete s prázdnýma rukama, takže mi je nejspíš nejdete vrátit, co?"
"Omlouvám se, ale ještě jsem je nestihla přečíst, dělám si z nich i poznámky, takže mi to trvá trochu déle," omluvila se.
"No jistě, to je pochopitelný, mladá slečno, já jenom, že mi tu ta .. ehm, paní, nechala svoje číslo a řekla mi, abych dala prej vědět, až tu ty knížky zase budou, tak vás chci jenom poprosit, abyste se snažila je vrátit co nejdřív, jo? Myslím si, že by mi tu udělala pěknej čurbes, kdyby se to moc protáhlo. Stěžovala si, jak jsme tu neschopný, že si nepořídíme víc kopií. Taky nadávala, že tu v těch knížkách nemáme žádnej systém, pochopitelně mě to urazilo, že jo, srovnávala jsem to tu celý léto vloni. Nebyla vůbec milá, tady jsme v Hopeville ne v nějaké obří nóbl knihovně, na jaký je asi zvyklá, ale chápete mě, jak to myslím, ne?"
Ella na okamžik zaváhala a poté odpověděla:
"No, nejspíš máte na mysli moji matku, která tu byla dnes ráno s takovým dlouhým seznamem knih. Je to moje chyba, nedomluvily jsme se a já jsem jí neřekla, že jsem tu byla," usmála se Ella omluvně. Knihovnici na tváři naskočily obrovské ruměnce a pohledem provrtávala podlahu. Ella nechápala její dost jasné gesto.
"Tak jí to nezapomeňte říct, aby ... no, aby věděla, že ty knížky máte vy," zahuhňala.
Ella se zarazila. To by ale znamenalo, že matka se dozví, že byla v knihovně, ale to přece nemohla dovolit. Ale už bylo pozdě na to, aby řekla, že tu ženu vlastně vůbec nezná, podle popisu to byla nejspíš jasně její matka. Seděla i doba jejího příchodu i popis dlouhého seznamu a konečně kdo jiný by si půjčoval nalvas ty stejné knihy o historii, které Ella? Povzdechla si.
"Dobře, nebojte se," odbyla ji a začala se bezmyšlenkovitě procházet mezi regály plnými knih. Vůbec nevěděla, kam má jít a hlavně co si půjčit za knihy. Většinou si vybírala knihy, které měly pěknou obálku. Většinou je ale hned vracela zpátky při přečtení pár řádek z knihy, protože nechápala, co autoři myslí. Většinou si totiž vybírala knihy s křiklavými barvami, pojednávající o lásce a zklamání - dívčí romány. Bylo zřejmé, že jejich obsahu nebude rozumět. Popadla jakousi výrazně růžovou knihu a začetla se do ní. Doufala, že tentokrát obsahu už porozumí a byla pevně rozhodnutá klidně si přečíst danou část i několikrát dokola, aby pochopila, o čem kniha je. Bedlivě se začetla ..

Textbook tenderness - Díl 18.

17. září 2011 v 23:16 | slečna neznámá
Ella zůstala zděšeně stát a zírala na ten nevinně vyhlížející kus papíru v matčině ruce.
"Ahoj zlatíčko," pozdravila Amy. Ella hlasitě polkla, nebyla schopná vydat ze sebe jedinou hlásku. Věděla, že je to jen ticho před bouří.
"Co se stalo? Jsi nějaká bledá a .. zamlklá," prohlížela si svou dceru, když na věšák odložila šátek, který měla omotaný kolem hlavy.
"Já, já .. jenom jsem o tebe vážně měla strach," usmála se Ella a konečně odtrhla oči od seznamu knih, který jí dal otec.
"Nebyl důvod," oplatila dceři úsměv.
"Ale to víš, že byl!" nedala se Ella.
"Theresa říkala, že jsi brzy k ránu odjela a že prý se vrátíš půl hodiny po deváté. A teď už je téměř čtvrt po desáté. Tak jsem měla strach," trochu se zamračila.
"Byla jsem ti pro ty knihy v knihovně," zamávala jí před očima seznamem, který Ella celou dobu tak bedlivě sledovala. Čekala, že to nejhorší příjde teď.
"To bys nevěřila, jaká je to práce najít takových třicet knih," oznámila dceři nevěřícně a obrátila oči v sloup.
"Nakonec tři z nich tam ani neměli," stěžovala si dál. Ella měla strach, postupně se napětí stupňovalo.
"Prý zrovna včera si je někdo vypůjčil," pokračovala.
"A, a dozvěděla ses kdo?" zajímala se Ella, protože už to nemohla vydržet.
"Ne, to ne, ale prý mi dá vědět hned, jak se knihy zase objeví," usmála se na dceru.
"Co to tu tak krásně voní? Určitě snídaně! Já mám takový neskutečný hlad," řekla Amy, zula si boty, ani je neurovnala do botníku a doslova se vřítila do jídelny. Ella si oddechla. Kvůli jedné lži se tolik natrápila. Tolik starostí kolem toho, že se na to příjde. Ella se posadila na schody, vedoucí do druhého patra a přemýšlela nad tím, jestli ještě někdy uvidí Sebastiana, když už do knihovny nebude muset chodit. Vzpomněla si na ty tři vypůjčené knihy, které má schované pod postelí. Určitě je bude muset ještě vrátit, protože se její matka za žádnou cenu nesmí dozvědět, že ten, kdo si knihy vypůjčil, byla Ella osobně. Když nad tím tak přemýšlela, uvědomila si, že je to jediná a nejspíš i poslední příležitost, kdy může toho odrzlého moodrookého Sebastiana ještě vidět. Měla by být ráda, když k ní byl zprvu tak drzý a většinu času se jí vysmívá kvůli tomu, že nerozumím té jeho mluvě a vůbec spoustě věcem, o kterých on ví tolik. Ale Ella ráda nebyla. Docela jí to mrzelo, že už ho může vidět jenom jednou. Měla hrozně ráda jeho vůni, líbilo se jí, jak se na ni usmíval a jak ji bral za ruce, když jí chtěl něco ukázat. Fascinovaly ji ty jeho oči, jak se na ni vždycky tak pěkně koukal a líbilo se jí, jak házel vlasy, když mu spadly do obličeje. Najednou jí bylo tak zvláštně úzko z toho, že už ho nejspíš nikdy neuvidí. Konečně, jaká byla pravděpodobnost, že zrovna v tu dobu, kdy půjde Ella potají do knihovny vrátit knihy, že ho potká? Ella si hlasitě povzdechla. Chvilku seděla na schodech, vzpomínala na Sebastiana a přemýšlela, jakou má šanci ho ještě vidět.
"Slečno, slečno Eleanoro, neseďte tu proboha na těch studených schodech, ještě nastydnete. Pojďte na snídani, máte ji už teplou," vytrhla Ellu z přemýšlení služebná Marry Anne.
"Omlouvám se Marry Anne, nějak jsem se .. zamyslela," mile se na ni usmála. Marry Anne otevřela Elle dveře do jídelny a vybídla ji, ať se posadí vedle matky.
"Dobrou chuť," popřála Ella Amy, když se usadila na své obvyklé místo.
"Tobě taky dítě."
"Leanor, drahoušku, po snídani se běž ale učit a přesvleč se z noční košile. Nesluší se, abys před polednem byla ještě v pyžamu." Ella přikývla.
"To, že tu otec není, neznamená, že budeš zanedbávat školu, jasné? Už jenom tohle pololetí a pak .." usmála se, "ti představíme manžela." Ella se zarazila. Vzpomněla si na to, co jí řekl Sebastian. Vzpomněla si, jak jí říkal, že by si mohla manžela vybrat sama.
"Vy už jste mi ho vybrali?" začala opatrně. Nevěnovala pozornost matčinu kázání o tom, že se má učit i bez otce. Zajímala ji ta část s jejím manželem. Amy na svou dceru nervózně pohlédla, pousmála se a pak přikývla.
"Je to skvělý chlap, je velice bohatý a myslím, že se k sobě budete perfektně hodit."
"Ale první musím říct, jestli se mi taky líbí, ne?" usmála se na matku. Amy se z tváře vytratila všechna barva. Samým leknutím upustila sklenici džusu, kterou právě držela ,na zem.
"Proboha, Eleanoro, co tě to napadá?" osopila se na svou dceru a rozbitému sklu a rozlitému džusu na podlaze vůbec nevěnovala pozornost. Zato Marry Anne s Theresou se věnovaly sklenici plně. Marry Anne držela bílou utěrku a Theresa na ni sbírala rozsypané sklo.
"Ten manžel se ti bude líbit a ne že ne! Manžel, kterého jsem ti vybrala já s tvým otcem bude perfektní a ty o tom pochybovat nebudeš, je to jasné?" začala nepříčetně ječet. Ella sklopila zrak.
"Ano," špitla.
"Pů-půjdu do pokoje, učit se."
"Ano, to bys tedy skutečně měla. Veškeré knihy máš v taškách vedle věšáku v hale," z jejího hlasu byla znát odměřenost a chlad. Ella pochopila, že o věcech, o kterých se bavila se Sebastianem se nejspíš před nikým zmiňovat nemůže. Pak na ni matka zbytečně křičí a Ella neví proč. Neviděla na tom nic špatného. Nevěděla, jestli má věřit rodičům, které zná už dobrých patnáct let, jejichž názory respektuje už odmala a nikdy se neodvážila pochybovat. Ale když ten drzý Sebastian působil tak sebejistě. Byla si jistá, že ví, o čem mluví. Musela se s ním ještě setkat. Musela se ho zeptat, jak to ve skutečnosti je.
Ella si z haly vzala knihy, které jí matka dovezla. Musela si je do svého pokoje odnášet jenom po pár kusech. Většina z nich byla opravdu těžká. Když se jí úhledné komínky knih tyčily v pokoji u psacího stolu uvědomila si, že včera večer schovala špinavé oblečení v šatně pod skříň. Musela ho jít rychle uklidit, aby si matka náhodou něčeho nevšimla. Rozeběhla se do šatny, klekla si na čtyři a tahala z pod skříně všechny věci. Všimla si i malého blyštivého kovového zapalovače, který včera našla. Sevřela ho pevně v dlani a odnesla si jej do pokoje a schovala ho pod postel, kousek za knihy. Byla to vzpomínka na to, jak ji Sebastian přivezl. Možná že nepatřil k němu, ale našla ho hned potom, co odjel. Špinavé prádlo pak odnesla do prádelny.
Ella si lehla do měkkých peřin a vzala si knihu z jednoho z komínků, které si tu před chvílí naskládala. Pustila se do čtení. Ella četla opravdu rychle, po chvilce měla přečtených už 50 stran. Poctivě si dělala zápisy, vypisovala si všechno důležité, jak ji to učil otec. Při vzpomínce na otce se jí zastesklo. Seběhla dolů po schodech, aby požádala matku, jestli si smí zavolat z telefonu, který je v hale. Uvědomila si ale, že je stále ještě v noční košili. Nechtěla riskovat, že by zase dostala vyhubováno, proto si to místo do jídelny namířila znovu do šatny, kde si dala zvonové džínové kalhoty a bílé tričko. Vlasy si stáhla do úhledného ohonu.
"Mami, smím zavolat tátovi z telefonu v hale?" Amy zvedla oči od novin a prohlédla si Ellu.
"Dobře, smíš, ale ať už tě neslyším nikdy mluvit tak, jako u snídaně. A otci o tom tvém výstupu neříkej, dobře?"
"Dobře," souhlasila Ella a usmála se na matku. Byla ráda, že už na ni nekřičí. Amy ji však úsměv neoplatila. Věnovala se dál čtení novin. Ellu to mrzelo, nechtěla, aby na ni byla naštvaná. V duchu si slíbila, že už nikdy nebude před matkou mluvit o ničem, o čem se Sebastianem. Teď už věděla, že to nepřinese nic dobrého. Když Ella dostala povolení zavolat otci, dychtivě se vrhla k telefonu v hale. Vyťukala otcovo číslo a čekala.
"Halo? Tady Courtney," ozvalo se z telefonu.
"Courtney? Pardon, asi jsem si spletla číslo," omluvila se Ella a už se chystala zavěsit.
"Kdo je tam? Koho hledáte?" zajímala se ta podivná Courtney.
"Hledám tátu, totiž pana Bella."
"Ach, tak to jste se nespletla, máte číslo správné," odvětila Courtney a chvíli bylo slyšet chrastění a poté se z telefonu ozval vlídný hlas Ellina otce.
"Halo? Kdo je tam?"
"Tati? To jsem já, Ella, totiž Eleanora."
"Eleanoro, drahoušku. Jakto, že mi voláš?"
"Stýská se mi," smutnila Ella.
"Mně se taky stýská zlatíčko, ale neboj se, ty tři týdny uplynou jako voda."
"Když ono to utíká hrozně pomalu," nedala se Ella.
"Kdyby ses mohl třeba na pár dní zastavit doma," usmála se Ella nad genialitou plánu, který se jí právě zrodil v hlavě.
"Ale Leanor, dobře víš, že jsem na pracovní cestě, nemůžu si jenom tak odjet domů."
Ella si povzdechla.
"A táto?"
"Ano dítě?"
"Ty máš novou sekretářku? Pokud vím, tvoje se jmenuje Anabella a takhle se představovala jako Courtney."
"No, víš, ono se to má tak ... ," nevěděl honem, co má dceři říct, " Anabella zůstala v Riverbrooku ve společnosti a Courtney je moje sekretářka na cestách," pokusil si vymyslet uspokojivou výmluvu.
"Jo tak."
" A Elleanoro, půjčila ti matka ty knihy?"
"Říkal jsi, že si pro ně mám jít sama," ohradila se.
"To že jsem říkal? Doufám ale, že tě matka nenechala!" zajímal se.
"Ne, nenechala," ujistila ho Ella.
"Tak se pilně uč, už musím končit zlato, čeká mě tu nějaká práce, mám tě rád."
"Pa tati, já tebe taky."

Textbook tenderness - Díl 17.

17. září 2011 v 23:15 | slečna neznámá
Ella konečně rozlepila oči. Skutečně ji zavezl až domů. Byla mu za to hrozně vděčná, bála se totiž, že když v Hopeville zabloudila, ztratila tak dost času a bylo tu jisté riziko, že by mohla dorazit domů později, než její matka, čímž by si koledovala opravdu o dost velký malér.
Ella chvíli zápolila s přilbou, načež se jí povedlo se jí zbavit.
"Děkuju ti."
"Nemáš zač."
Ella se na něj usmála. Moc se jí dnešní večer líbil a možná že to za tu malou drobnou nevinnou lež stálo. Neobratně sesedla z děsivého stroje a kousek poodstoupila. Lehce mu zamávala a pak už jenom pozorovala, jak se jí vytrácí z dohledu na úzké silničce vedoucí zpátky do Hopeville. Povzdechla si. Ještě chvíli tam jen tak nehybně stála a v hlavě si přemítala dnešní večer. Po chvilce ji ale zima zahnala do domu. Když byla u vchodových dveří, naposledy se otočila k místu, kde ještě před chvílí stál Sebastian s motorkou. Všimla si nějakého drobného předmětu na zemi. Neváhala a rozeběhla se k němu. Byl to malý kovový zapalovač. Ella ho chvíli obracela a všimla si vyrytých iniciál S.B. Nejdřív si myslela, že je někoho z rodiny, ale ani matčino, ani otcovo jméno nezačínalo písmenem S. Zapalovač si schovala do dlaně a vydala se domů. Zula si boty a srovnala je úledně v botníku, aby si nikdo nevšiml, že jsou na jiném místě než obvykle. Potichu vyšla po schodech a nakráčela do šatny. Shodila ze sebe oblečení a vydala se do koupelny.
Ella si ještě vyčistila zuby a oblékla si teplý župan. Zrovna když vycházela z koupelny, zasechla zvuk, jaký vydávají hlavní dveře. Opatrně za sebou zavřela koupelnové dveře a docipitala do šatny. Věděla, že musí být rychlá, protože už bylo něco kolem půlnoci a ona musela být v osm v posteli. To by ji celé prozradilo. Snažila se ze sebe co nejrychleji shodit župan, přesvléci se do noční košile a uklidit na původní místo věci, které měla dnes v Hopeville. Ale jakoby ji všechno chtělo prozradit. Na zavázaném županu se jí udělal suk a nešel rozvázat.
"No tak!" zašeptala Ella a začala propadat panice. Slyšela matku, jak skládá boty do botníku. Ella začala za župan tahat ještě víc, čímž se jí uzel stáhl tak, že nešel rozvázat vůbec. Uslyšela matku, jak jde po schodech. Ella byla v koncích, věděla, že ji to prozradí. Elle se konečně podařilo ze sebe shodit župan a rychle na sebe hodit noční košili, kterou si ještě před vchodem do koupelny v šatně nachystala. To jí docela nahrávalo, ale věděla, že svoje nové věci a župan na původní místo uklidit nestihne a doběhnout do postele a předstírat, že celou tu dobu spí už vůbec ne. Musela něco rychle vymyslet, protože matka právě vyšla schody a s největší pravděpodobností právě mířila do šatny za stejným účelem, za jakým před půl hodinou Ella. Ella rychle kopla župan a ostatní věci pod masivní šatní skříň a když její matka vešla do šatny a rozsvítila světlo, Ella zůstala stát jako opařená.
"Leanor, zlato, co tu děláš?" Ella si promnula oči, protáhla se a zívla.
"Já, já nevím," snažila se působit rozespale. Její matce nedůvěřivě povytáhla obočí.
"Něco se mi zdálo, asi jsem náměsíčná," zkusila znovu zalhat. Prošlo jí to. Až se sama divila, kde se to v ní samotné bere. Nikdy rodičům nelhala. Ani nevěděla, že něco takového může. A nikdy by ji ani nenapadlo, že jí lhaní tak skvěle půjde a že bude umět lhát tak přesvědčivě, jako právě teď.
"Bývala jsi náměsíčná jako dítě, možná se ti to znovu vrátilo," zakroutila nevěřícně Amy hlavou.
"Zlatíčko, běž si lehnout zpátky do postele." Ella přikývla a poslušně se vydala do svého pokoje. Spadl jí velký kámen ze srdce. Bála se, že jí na to matka neskočí. Když ale vešla do pokoje, čekal ji další šok. Na stole si nechala knihy z knihovny. Kdyby její matka první zamířila k ní do pokoje, tak už by byla dávno prozrazená. Srdce ji začalo zděšeně bušit. Rychle popadla knihy a schovala je pod postel, za papírové krabice se starými věcmi. Znovu si oddechla. Sundala si krajkovou deku z peřin a rozplácla se do nich. Byla hrozně unavená, ani si to neuvědomovala, když byla se Sebastianem. Nebyla zvyklá chodit spát takhle pozdě. Ella objala svého plyšového medvěda a zavřela oči. Věděla, že takhle unavená nebude muset na spánek čekat, že se dostaví rychle. Elle se ještě chvíli před tím, než usnula, objevil na tváři úsměv. Už zase usínala s úsměvem. Opět to byla ta stará Ella, která se před usnutím usmívala. Nebyla ale tak úplně stejná. Tahle Ella byla o něce chytřejší, šťastnější a .. byl tu pak ještě jeden zvláštní pocit, který Ella nedokázala indentifikovat.

Ella rozlepila oči. Chvíli se zorientovávala a po chvilce si vzpomněla na včerejší večer. Musela se usmát. Dokonce si začala broukat. Hbitě vyskočila z postele a roztáhla rolety. Do očí ji praštilo jasné slunce, které už bylo poměrně vysoko na to, že bylo teprve .. Deset hodin?? Ella se při pohledu na hodiny zděsila. Jak je možné, že vstala tak pozdě? Vzpomněla si, že šla včera spát kolem půlnoci. Nebylo to u ní zvykem.
Ella doběhla do šatny a oblékla si župan. Vydala se dolů na snídani. Byla připravená zeptat se matky, proč ji nepřišla vzbudit, ale v jídelně našla jenom Theresu, která netrpělivě přešlapovala a sledovala hodiny.
"Dobré ráno Thereso, děje se něco?" všimla si hned Ella, že něco není jak má být.
"Ále," mávla rukou, "krom toho, že snídani máte studenou jako psí čumák v podstatě ano."
"Omlouvám se, nevím, proč jsem vstávala tak pozdě," lhala Ella. Nějak si začala na lhaní zvykat.
"To by bylo to nejmenší," řekla opatrně.
"Tak co se stalo?" nechápala Ella.
"Vaše matka odjela brzo ráno do Hopeville a řekla, že do půl desáté bude zpátky. Už je deset hodin pryč a ona se pořád nevrátila." Theresa pozorovala Ellin zděšený výraz.
"Thereso, nevíš, kam přesně matka jela?" Theresa se na chvíli zamyslela.
"Neřekla, kam přesně jede nebo co v Hopeville potřebuje. Řekla jenom, že se do půl desáté vrátí."
"To je zvláštní," strachovala se Ella.
"Ale všechno se určitě vyjasní," usmála se Theresa, když si všimla, že je Ella z Theresiny zprávy skleslá. Ella přikývla, ale nepřestala přemýšlet nad tím, jestli je matka v pořádku.
"Ukažte, trochu vám tu snídani ohřeju, máte ji vážně studenou, připravovala jsem ji už na sedmou." Ella chvíli zamyšleně seděla u stolu a poté se vydala do kuchyně pro sklenici džusu. Uslyšela otevírání dveří. Rychle vyběhla z kuchyně. Oddechla si, když spatřila ve dveřích svou matku.
"Mami, měla jsem o tebe příšerný strach! Bála jsem se, že se ti něco stalo!" usmála se na svou matku. Úsměv jí však ztuhl na rtech, když si všimla kusu papíru, který její matka držela v ruce. Byl to seznam knih, které si měla půjčit v knihovně. Bála se, že je prozrazena.

Textbook tenderness - Díl 16.

17. září 2011 v 23:14 | slečna neznámá
Ella pozorovala vzdalujícího se Sebastiana. Nechtěla ho ještě nechat odejít. Líbilo se jí, když si s ním povídala. Přišlo jí, že má o všem tak velký přehled, že zná tolik věcí, které jsou jí naprosto cizí.
"Sebastiane," špitla. Neotočil se, nejspíš ji neslyšel. Rozeběhla se za ním.
"Sebastiane," řekla trochu hlasitěji. Opět se neotočil.
"Sebastiane, Sebastiane, Sebastiane," křičela, když už byla téměř u něj. Konečně se otočil.
"Co se děje?" zeptal se nechápavě.
"Já, já, nikdy jsem v knihovně nebyla, vůbec se tam nevyznám, nemohl bys jít se mnou a ukázat mi kde jsou knihy, které hledám?" udělala na něj psí oči. V podstatě nelhala, nevyznala se tam, ale přišlo jí hloupé řict mu, že si s ním chce ještě povídat o všech těch věcech. Už tak si připadala dost hloupě, že nezná nic z toho, co jí Sebastian říkal.
"Vážně nikdy?" zajímal se, když znovu změnil směr. Ella navrtěla hlavou.
"No dobře," odvětil trochu neochotně. Moc se mu do knihovny nechtělo, ale věděl, že získat Ellu na svoji stranu opravdu potřebuje. Domů se mu stejně chtělo ještě mnohem méně než do knihovny. Rodiče se hádali, často kvůli naprostým prkotinám a na Sebastiana se neustále křičelo stejnětak.
"A jakto, že jsi nikdy nebyla v knihovně? Zrovna do člověka jako jsi ty bych řekl, že bude v knihovně trávit většinu času."
"Rodiče mě nikdy nikam nepouštěli, většinu svého života jsem strávila doma, na zahradě nebo v buticích, ale tam jsem nikdy nebyla sama."
"Proboha, čím dál tím víc si začínám myslet, že máš ujetý rodiče." Ella nic neřekla. Přemýšlela, co asi znamená, když někdo řekne, že máte "ujeté rodiče". Vždycky si myslela, že je docela inteligentní a že má přehled. Od té doby, co poznala toho sebevědomého a drzého Sebastiana bylo všechno jinak. Připadlo jí, že celý svět je vzhůru nohama.
"To by vysvětlovalo, proč toho víš o životě tak málo."
"Ale já toho vím dost," začala se hájit. Nechtěla, aby o ní neustále pochyboval.
"Ty jsi důkaz toho, že ležet v knížkách tě pro život nenaučí nic." Ella nevěděla, co říct. Netušila, jak to myslí. Opřela se o starou zeď knihovny, svěsila hlavu a obličej si zakryla kudrnatými vlasy. Povzdechla si.
"Co se děje?" nechápal Sebastian.
"Připadám si tak hrozně hloupě a nemožně," začala opatrně. Sebastian nic neřekl, nic neudělal. Nebyl zvyklý na to, že mu dívky vylévaly srdce. Byl zvyklý na odrzlé zmalované dívky v minisukních, které se nikdy ničeho nebály a byly schopné udělat cokoliv pro to, aby Sebastiana dostaly. Ella pro něj byla něco zcela nového. Ve své podstatě pro něj byla takovou "podpásovkou". Netušil, jak se k ní má chovat, aby ji od sebe neodehnal. Potřeboval přece vyhrát sázku. Jinak by mu to bylo ve své podstatě určitě jedno, myslel si.
"Nerozumím ničemu z toho, co mi tu říkáš. Víš toho tolik a já tak málo a přitom ležím denodenně v knihách a dozvídám se něco nového, vůbec tomu nerozumím." Sebastian ještě chvíli přemýšlel, pak se nadechl, aby něco řekl, ale po chvíli si to rozmyslel. Chvíli tam jen tak mlčky stály a pak ji vzal za ruku.
"Pojď, jdem se podívat po těch knížkách," pokusil se o úsměv. Ella neváhala a úsměv mu oplatila.
"Dobře."
Když oba vešli do knihovny, Ella zdvořile pozdravila a usmála se na všechny přítomné, Sebastian ji napodobil. Milá knihovnice se k nim okamžitě vrhla, usmála se na Ellu a zeptala se, co potřebuje. Poté pohledem sklouzla na Sebastiana a úsměv jí ztuhnul.
"Sebastiane?" zeptala se.
"Tebe bych tu nečekala." Sebastian jenom nevinně pokrčil rameny. Když viděla, že z něj nic rozumného nevypadne, věnovala se dál Elle. Ella jí předala seznam knih, které by potřebovala.
"Chtěla bych ale jenom ty první tři, ať toho nemusím nést tolik," usmála se.
"To máte lehký slečno, najdete to v jednom oddělení. Máte ho hned tady vpravo," rozmáchla se rukou a ukazovala Elle směr.
"Díky," usmála se a vydala se po směru, který ukazovala její ruka. Sebastian ji následoval.
"Tak, teď stačí najít tu ty tři knihy," rozhlédla se a s úžasem pozorovala knihovnu.
"Páni, je tu tolik knih. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla," zhodnotila situaci, když se rozhlédla pořádně.
"Je to tu takové velké, skoro jako bludiště," zasmála se.
"Je to nádhera," vzdechla. Sebastian ji se zájmem pozoroval. Nedokázal pochopit, jak dívku může tolik nadchnout pár starých knížek.
"Sebastiane?" ujišťovala se, že tu ještě je. Přistoupil k ní blíž na důkaz toho, že ji poslouchá.
"Pomůžeš mi najít ty knihy?" Přikývl. Vystoupal po starém dřevěném žebříku, který byl opřený o regály, vzal Elle seznam knih z ruky přejížděl prstem po tlustých knihách.
"První tři jsi říkala?" zeptal se. Ella si ho potichu prohlížela. Musela se usmát nad vráskou, která mu z hledání knih vyskočila na čele. Líbily se jí jeho oči. Připadalo jí až neskutečné, jak moc modré a jasné jsou. Líbily se jí taky jeho vlasy a líbilo se jí, jak voněl.
"Ello?" zeptal se znovu. Přistihl ji, jak si ho prohlíží a usmívá se. Ella ucukla, zakoukala se do země a začervenala se.
"Ano, první tři," řekla tiše. Sebastian nevěřícně zakroutil hlavou nad tím, jak moc je Ella průhledná.
Takže první dojem jsem nejspíš dobrý neudělal, ale napodruhé se povedlo, pomyslel si. Znovu se na ni podíval. Už si ho neprohlížela, ale z tváří se jí růž nevytrácela. Sebastian se usmál. Po desetiminutovém hledání našel první knihu.
"Tak, jedna by byla," oznámil Elle a položil ji o regál níž, aby na ni dosáhla. Netrvalo dlouho a našel druhou. Položil ji na stejné místo jako před chvílí tu první.
"A proč ty si vlastně půjčuješ jenom naučné knihy? Nebo už jsem se ptal?" řekl, aby přerušil trapné ticho, které nastalo po Ellinu prohlížení si ho.
"Ptal," usmála se.
"Táta mi to přikázal, protože v učebnicích prý dost podstatného chybí."
"A když tě rodiče nikdy nikam nepustili, jakto, že jsi najednou tady?"
"Oni o tom vlastně neví," špitla.
"Takže ty jsi utekla?"
"Ale nikdo není doma a já tam budu dřív, než máma."
"Stejně jsi utekla. Ale nedivím se ti, vždyť tě doma drží jako ve vězení."
"To není žádné vězení, už jsem ti přece jednou řekla, že pro mě chtějí jen to nejlepší."
"Já si teda fakt nemyslim, že nejlepší je držet svoje dítě doma. Nevidím v tom absolutně žádný smysl."
Ella si povzdechla. Nerozuměla už ničemu. Rozhodla se tomu příliš nevěnovat. Sebrala si i třetí knížku, kterou jí Sebastian podal a s knihami pod paží odcházela.
"Slečno, počkejte, musíte mi ukázat, který knížky si berete a musím vám žřídit průkaz," křičela na ni ta milá drobná knihovnice s velkými brýlemi.
"Omlouvám se, nikdy předtím jsem tu nebyla," zdvořile se usmála a knihy položila na kancelářský stolek, za kterým seděla.
"Řekněte mi prosím svoje jméno."
"Eleanora Bellová." Když Ella nadiktovala všechno potřebné, knihovnice si zapsala knihy, které si Ella půjčovala, nechala ji konečně jít. Sebastian za ní doběhl.
"Počkej na mě," křikl. Ella se zastavila.
"Ty bydlíš nahoře ve vile, že?" Přikývla.
"A jak se dostaneš domů?"
"Za chvíli jsem tam," usmála se.
"Ty chceš jít v takové zimě a ještě ke všemu ve tmě pěšky?" Znovu přikývla.
"Nenechám tě jít. Mám doma motorku, když půjdeš se mnou, můžu tě tam hodit."
"Hodit?"uchichtal se Ella.
"Odvést," opravil se. Chytala se naprosto každého slovíčka.
"Tak dobře," souhlasila.
"Motorka je nějaký druh dopravního prostředku?"
"Jo."
Po chvilce už stáli před velkým panelovým domem.
"Počkej tady, za chvíli jsem zpátky," přikázal jí. Ella jenom sledovala Sebastiana, jak mizí ve vchodových dveřích. Chvíli ještě zírala na skleněné dveře a pak si začala prohlížet okolí. Trochu ji ty vysoké stavby děsily. Po chvilce jí začaly bolet nohy, tak se posadila na starou lavičku. Doufala, že se Sebastian co nevidět objeví, protože ačkoliv všechen sníh během posledních pár týdnů roztál, večer byla docela velká zima. Její přání bylo vyslyšeno. Ve skleněných dvěřích se objevil Sebastian s velkým černým děsivým strojem. Ella najednou nevěděla, jestli má být ráda, že ji odveze nebo jestli se má bát. Sebastian si všiml jejího vyděšeného výrazu a ujistil ji, že se nemá bát, že je to naprosto bezpečné. Ella hlasitě polkla. Sebastian se jejímu zděšení musel zasmát.
"Vážně se není čeho bát," ujistil ji poněkolikáté a podal jí podivný předmět, který ladil s barvou toho děsivého stroje." Když si všiml, jak nechápavě si prohlíží to, co ji podal, řekl:
"Dej si to na hlavu." Ella chvíli s přilbou zápasila a poté si ji nešikovně nasadila na hlavu, průsvitnou částí vzad.
"Já ni nevidím," zahuhňala skrze přilbu Ella.
"A ty se divíš? Máš to naopak,"
Ella si přilbu sundala a po pětiminutovém zápolení se jí konečně povedlo nasadit si ji správně.
"Můžeme," řekla opatrně. Nechtělo se jí jet na motorce, hrozně se bála.
"Sedni si za mě, poručil jí, když s motorkou sjel na silnici."
"Vážně je to bezpečné?"
"Neboj se."
Ella si s nedůvěřivým výrazem sedla za Sebastiana. Motorka začala vydávat podivné zvuky.
"Proboha, co když to vybuchne?"
"Nestresuj, jenom startuju."
"Určitě?" ujistila se. Sebastian se namísto odpovědi rozjel. Ella se ho chytla kolem pasu a zavřela oči.
"Jau, jau, to bolí, nedrž se tak křečovitě."
"Když já se strašně bojím," špitla a povolila. Snažila se tolik nemyslet na to, že jede na motorce, která ji tolik děsila. Snažila se vnímat jenom Sebastianovu vůni, která jí byla tolik příjemná.
"Jsi tam nějak moc potichu," řekl jí po pár minutách jízdy.
"Proč vlastně mám tu věc na hlavě?" zeptala se, aby mu nebylo divné, že je zticha.
"Řekl bych ti to, ale začala bys jančit. Takže ti to raději neřeknu."
"Dobře," souhlasila Ella a chytla se ho kolem pasu o něco pevněji než před chvílí. Ani se nenadála a stáli před jejich vilou.
"Konečná," oznámil jí.
 
 

Reklama

Oceňuju každý názor na ?! :D Děkuju za návštěvu.

© září 2011 - březen 2012