Textbook tenderness - Díl 25.

9. července 2012 v 18:38 | čikita |  Textbook tenderness
Carolina po Sebastianovi neustále nervózně pokukovala. Možná, že to přece jenom nebyl jeden z jejích nejlepších nápadů. Toho člověka přece viděla poprvé v životě a vůbec nevěděla, co od něj má čekat. Jediné, co věděla bylo, že se jí strašně líbil a že ji těma modrýma očima naprosto očaroval. Užuž se chystala zaprotestovat, otočit se a jít pryč, ale v ten samý moment se jí podíval do očí. Podlomila se jí kolena a nějak to nedokázala. Nedokázala si vysvětlit takovou náklonnost k naprosto neznámému člověku, ale protože se jí pořád díval do očí, přestala se tím hned zabývat.
Sebastian takticky vyčkával. Viděl, že ji má v hrsti. Cítil, jak se jí podlamují kolena a jak pod jeho pohledem naprosto taje. Věděl, že nebude dlouho trvat a dosáhne svého. Carolina s ním totiž nevědomky přišla až k jeho domu, což samozřejmě nevěděla. Čekal, pořád čekal, když se její ústa začala přibližovat k těm jeho. Nepohnul se ani o milimetr, nechal ji, ať si vezme sama to, co chce.
Carolina zavírala oči a přibližovala se k Sebastianovi. Naprosto nechápala, co dělá. Nebyla si vůbec jistá, kam dala rozum. Nebyl to přece její styl po hlavě se pouštět do naprostého neznáma. Navíc hned co skončila v práci měla přece jít domů, tak co sakra dělá tady? Během jejího neutichajícího proudu myšlenek si zatím tělo dělalo naprosto co samo chtělo. Pevněji objalo Sebastiana a její rty se přibližovaly k těm jeho. Něco jí neustále říkalo, ať to nedělá. Chvíli se i snažila tomu zabránit, ale pak otevřela oči a uviděla ty jeho. Nevydržela to a políbila ho. Jenom letmo, stydlivě. Polibek ji okamžitě oplatil a přitiskl si ji pevně k sobě. Carolině se zatočila hlava, jakoby by byla v naprosto jiné dimenzi. Vtom se ale rozum dostal ke slovu. Měla přece před půl hodinou být doma a toho člověka naprosto nezná. Snažila se vyrukovat s různými argumenty, ale nakonec musela uznat, že rozum má přece jenom pravdu. To, že zná jeho jméno jí nebylo nic platné. V ten moment se od Sebastiana okamžitě odtrhla a zakryla si ústa. Snažila se nedívat se mu do očí, protože věděla, že by to tím jedině zhoršila.
"Já, já, já musím domů, promiň," koktala rychle a chystala se k odchodu.
"To jako vážně?"
"Jo, promiň, promiň mi to."
"Tak to je gól," smál se Sebastian. Carolinu tím donutil podívat se mu do očí, čímž si perfektně nahrál. Uviděla tam výsměch.
"Co je špatnýho na tom, že musím domů?" bránila se.
"Ale nic, jenom běž, maminka tě určitě čeká," vyprsknul smíchy. Vtom si Carolina uvědomila, jak moc trapně to asi zní, když uprostřed tak kouzelné chvíle, nepochybně i pro něj (jak se mylně domnívala), řekne něco tak pitomého, jako že musí jít domů. Bylo to hloupé, hned si uvědomila. Byla si tím jistá.
"Promiň," zatvářila se omluvně a znovu objala Sebastiana kolem pasu. Vysmekl se jí a uraženě se posadil na lavičku.
"Já se vážně moc omlouvám," sedla si vedle něj. Loupl po ní očima.
"Pojď sem, prosím tě," posadil si ji obkročmo na nohy a políbil ji.
Nebe, nebe. NEBE! pomyslela si Carolina a už ani nepomyslela na to, že ji doma čekají. Když vtom uslyšela známou melodii linoucí se z její kapsy. Úlekem se odtrhla od Sebastiana. Vytáhla si telefon z kapsy. Na displayi se objevilo blikající Máma. Sebastian zvedl obočí a zvědavě se po Carolině podíval. Ta ho letmo políbila na rty, znovu se podívala na hrající telefon, vypla jej a schovala zpátky do kapsy. Usmála se na Sebastiana.
"Tak fajn, to bychom měli," řekl nakonec a vzal ji za ruku. Nahmatal v kapse klíče, našel ten správný a otevřel dveře panelového domu. Carolina se zarazila.
"Neboj, nikdo není doma," zalhal Sebastian a měl za to, že to byla jediná Carolinina obava. To ji neuklidnilo, naopak, ale ty modré oči jí dodaly odvahu překročit práh. Po asi půl hodině se vyškrábali nahoru. Střídali totiž chůzu s líbáním, takže jim cesta nahoru zabrala docela dost času. Sebastian znovu zašmátral po klíčích, ale v té tmě mu upadly skrze zábradlí o patro dolů.
"Sakra," zaklel. Carolina se usmála, což pochopitelně v té tmě nemohl vidět. Když se rozběhl pro klíče, jeho pohyb způsobil rozsvícení světel. To Carolinu trochu vrátilo do reality. Uvědomila si, že to, co dělá v nejmenším neplánovala a začal ji pomalu ale jistě docházet Sebastianův záměr. Propadala panice, ale věděla, že odtud vede jen jediná cesta, na které by se stejně střetla se Sebastianem. Vypadala by jako malé hloupé děcko a vzhledem k tomu, že ji čekala ještě dost dlouhá doba práce v místní hospodě, nejspíš by se s ním potkávala každý den a on by se jí vysmíval. To nemohla udělat.
"Už jsem tu," usmál a se a vyrušil ji z myšlenek. Carolina mu úsměv oplatila a jeho modré oči jí opět poskytovaly pocit bezpečí. Obavy byly ty tam. Už nechtěla utíkat. Nohy měla opět jako z rosolu. Sebastian rychle otevřel dveře a zbavil se bot. Zjevně chtěl něco říct, ale to už nestihl, protože Carolina jej rychle políbila. Nebránil se, takže to nejspíš nebylo tak důležité. Mezitím se snažila zbavit se bot.
"Sakra," zaklela asi po pětiminutovém snažení a boty si zula. To už ji ale Sebastian vzal za ruce a táhl ji do pokoje. Nerozsvítil, takže nedostala možnost si jej prohlédnout. Elegantně zavřel dveře a shodil z Caroliny svoji bundu.
Carolině najednou všechno docházelo. Věděla, co asi bude následovat, ale nebyla si jistá, jestli to chce podstoupit. To už se jí ale do jejích očích vpíjely ty jeho modré. Proboha, neprokecni se! NEPROKECNI SE! Blesklo jí hlavou. To už měla ale dole i blůzku a Sebastian tričko. Pevněji se k němu přitiskla. Cítila každou jeho křivku. Cítila jeho vypracované tělo. Hlasitě vzdychla. Sebastian se usmál. To byl zvuk vítězství. Rychle a obratně jí rozepl podprsenku, až Carolinu zaskočilo, že s tím neměl žádné problémy. Když se zbavil kalhot, svalil ji na postel. Carolina začala zmatkovat. Chtělo se jí zakřičet, že ještě nechce s nikým spát, ale Sebastian ji, ještě než stačila cokoliv říct, umlčel jedním dlouhým hladovým polibkem .....
Carolina se ráno probudila. Čekala, že vedle sebe uvidí Sebastiana, ale nebyl tam. Najednou si uvědomila, že je nahá a bylo jí strašně trapně. Rychle na sebe hodila to, co z ní včera v noci Sebastian strhal a začala se pomalu rozhlížet po pokoji a prohlížet si jej. Uvědomila si, že na chlapa tam má docela pořádek, což bylo neobvyklé. Pokoj nebyl nějak zvlášť velký a ani moderně zařízený. Dvě stěny byly vymalovány hráškově zelenou barvou, zbylé dvě byly bílé. V jednom rohu měl obrovskou skříň ze světlého dřeva jako i ostatní nábytek. Uprostřed pokoje měl tmavě zelený koberec. Vtom si všimla velkého talíře na psacím stole. Byla to snídaně. Dvě kávy a několik koláčů. Že by se Sebastian postaral o snídani? Napadlo ji. Přece neudělala zase tak špatně, když si s ním něco začala. To si ale jen myslela. Vedle postele totiž ležel vzkaz. Věděla, že je od něj, proto se po něm dychtivě vrhla.
Caroline, šel jsem koupit něco k snídani, za chvíli jsem zpátky.
To už tu musí být! Řekla si a otevřela proto dveře a vydala se hledat ho po bytě. Říkal přece, že nikdo není doma, že jsou sami. Musí tu někde být, určitě mě nechtěl jenom budit!
"Sebastiane?" křikla.
"Není tu," ozval se starší ženský hlas. Carolina se lekla. Že by se jeho máma mezitím vrátila? No sakra. Rychle si proto nazula boty a vyletěla ven jako neřízená střela. Doufala, že třeba Sebastiana potká cestou domů, aby jí mohl vysvětlit, co to všechno znamená, ale takové štěstí neměla. Věděla, že přesto, že nemá jeho telefonní číslo, stejně se s ním v práci brzy uvidí, což ji uklidňovalo. Vtom jí ale došlo, že o třičtvrtě na dvanáct měla být doma a rychle si zapla telefon. 128 zmeškaných hovorů od její matky. Sakra, sakra. SAKRA! Přidala do kroku, ale to už zjistila, že její nejhorší obavy byly naplněny. Před jejich domem stálo policejní auta. To bude neskutečnej průšvih!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Delzí. Delzí. | Web | 14. července 2012 v 23:36 | Reagovat

Chiqiii, ty ještě žiješ?! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oceňuju každý názor na ?! :D Děkuju za návštěvu.

© září 2011 - březen 2012