Říjen 2011

Náhodná láska - 1/1

2. října 2011 v 1:57 | slečna neznámá |  Krátké příběhy
"Zuzano, no tak, nebudeme tu s tatínkem čekat celý den."
Taky byste ani nemuseli, vůbec by mi to nevadilo. Pomyslela jsem si.
"Ale jo, vždyť už skoro jdu."
"Skoro? Zuzano, kvůli tobě příjdeme pozdě."
Tak ať.
"Vždyť už jdu." utrousila jsem a přehodila jsem si přes rameno černou kabelku. Do kapsy jsem si ukryla telefon i se sluchátky, abych mohla v klidu a míru přečkat hodinovou cestu, protože být zavřená hodinu v tak malým prostoru, jaký nám nabízelo naše autíčko, s našima a poslouchat jejich blbý kecy, ne děkuju. V podstatě jindy bych se s nima ani nebavila, tak jsem si byla naprosto jistá, že tuhle příležitost si nenechají proklouznout skrze prsty a budou se mi snažit promluvit do duše a ty jejich nepochybně chytrý a cenný rady do života mi byly naprosto volný.
Co nejpomaleji jsem se došourala po schodech a sledovala, jak se její výsost nakládá do auta a upravuje si svoje mistrovské dílo na hlavě. Nikdy jsem nepochopila, jak může kvůli vlasům vstávat tak hrozně brzo. Navíc výsledek není bůhvíjak úžasnej. Já osobně si myslím, že to, co si každý ráno tak pracně kouzlí hodinu a půl na hlavě vypadá otřesně. Nahlas jsem jí to ale neřekla, vlastně jsme od mých jedenácti let každej den prohodily sotva pár slov. Pokoušela se toho říct víc, ale vždycky jsem ji nějakým, podle ní neslušným, gestem zarazila. Když se rozmluvila, začala jsem zívat nebo si hlasitě prozpěvovat nějakou melodii a nebo jsem prostě odešla do pokoje, protestně jsem bouchla dveřmi co nejhlasitěji, abych jí dala najevo, jak moc mi pije krev a pustila jsem si nějakou rockovou pecku, při které se dům otřásal v základech. Ne že by mě to nějak zvlášť těšilo, dělat jí naschvály, spíš mě dokázalo dohnat k šílenství to její neustálý kecání mi do života. Jednou je to život můj, tak za mě nebude rozhodovat, kterým směrem se mám vydat. A nebude mi vyšlapávat cestičku jako nějaké puťce, která se života bojí. To ne. I kdyby ta cesta měla být sebehorší, sebestrmější a sebenáročnější, vyšlapu si ji sama. Ať to stojí co to stojí. Ale moje drahá matinka to ne a ne pochopit. Když si madam ráčila všimnout, že i já jsem se doloudala k autu, vybídla mě, abych se posadila. Uvelebila jsem se na zadní sedadlo zírajíc na ni jako na nepřítele, který se chystal k útoku. Táta naše rozepře přehlížel. Nikdy nebyl dobrým tátou. Měla jsem ho vždycky ráda, to ne že ne, ale raději než vyřešit problém a probrat jej, postavil se k němu zády, jakoby ani neexistoval. Vždycky si vybíral tu jednodušší variantu. Možná proto u nás byla vždycky tím hlavním mamka.
"Můžem jet?" zeptal se táta a významně pohlédl mým směrem. Pro mě to byl spíš signál 'Nasaď si sluchátka, nepřítel útočí'. Taktně jsem přikývla a pustila si do uší svoje oblíbené Paramore. Zavřela jsem oči a nechala se unášet nepřetržitým a neutichajícím vírem myšlenek. Kdykoliv jsem pootevřela víčka, viděla jsem mamku zabranou do jakési debaty. Nevěděla jsem, jestli ji vede se mnou nebo s tátou, ale u mě by se jednalo spíš o monolog. Navíc, vzhledem k tomu, že táta občas protočil očima a jindy zase přikývl a nebo něco jen tak zbůhdarma zamumlal, bylo nanejvýš jasné, že mluví s ním. Pokud šlo o mě, vždycky s ní se vším souhlasil. Byl totiž toho názoru, že pokud jeden rodič něco zakáže, druhý to nepovolí. Pokud jeden z nich (nejčastěji mamka) něco řekl, ten druhý už to nemohl změnit, takže jsem nikdy nebyla ten typ holčičky, který by byl 'něčí' z rodičů, který by někdy hledal u toho druhého útěchu či spravedlnost, protože by se jí nikdy nedočkal. Byla jsem smířená s tím, jací naši jsou. Z tátovy strany tomu bylo, dá-li se to tak říci, stejně. Jenom máma se nikdy nedokázala smířit s tím, že jsem hold taková, jaká jsem. Neuměla mě mít ráda s mýma chybama. Neměla jsem jí to za zlý, každej jsme nějakej. Ona byla taková, že se nedokázala smířit s tím, že mě neměla poslušnou a krásnou holčičku. Byla jsem všechno, jenom ne poslušná a krásná. A postavou na miss jsem zrovna taky nevynikala. Byla jsem obyčejná zrzka s rovnými vlasy po pás, měla jsem zelené oči a obličej plný pih. Neměla jsem se zrovna dvakrát v lásce. Zrcadlům jsem se, pokud možno, většinou vyhýbala. Jediné, co mě na sobě těšilo byl můj šatník. Měla jsem ráda můj styl a protože naši nebyli rozhodně žádní chudáci, mohli si to dovolit. Milovala jsem všechny ty pletené věci ze značkových obchodů. Ty teplé huňaté botky, kabáty, květované legíny a vzorované šátky. Milovala jsem nakupování. To byl taky svět, ve kterém jsem se mohla před vším schovat. Nazývala jsem ho sedmé nebe. Přehrabovat se mezi šminky, bloudit hodiny a hodiny mezi regály a nakonec odejít s vytouženým úlovkem, to bylo moje.
Teď tu na mě mamka přísně hleděla těma zelenýma očima, které jsem měla náhodou po ní, ale to bylo asi tak všechno. Mamka měla velký nos, který vždycky nosila vztyčený vzhůru, kdežto můj malý nos posetý pihami byl dvakrát tak malý. Rty jsem měla plné a rudé, takže jsem nikdy nemusela používat ani lesky, ani rtěnky, zatímco mamka měla místo rtů jenom jakousi nepatrnou čáru, která se vždycky stáhla ještě víc, když na mě přísně shlížela nebo mě za cokoliv kárala. Postavu měla taky víc širokou než vysokou, v tom jsme si byly možná trochu podobné, i když jsem neustále ze všech stran slýchávala, jak nejsem hubená, ale nenechala jsem si do toho kecat, ostatně jako do ničeho. Prostě jsem věřila tomu, co znám už bezmála patnáct let.
Zrovna mi hrála v uších Ignorance, jedna z mých nejoblíbenějších od Paramore, když se mamce do tváří nahrnulo obzvlášť velké množství krve. Asi pochopila, že s ní po zbytek cesty k sestře komunikovat nebudu. Jak už jsem řekla, ráda si dělám co chci. Navíc k sestře na oslavu narozenin se mi taky vůbec nechtělo. Alena byla odjakživa maminčin mazánek, o to větší šok to byl, když se v jejich devatenácti letech vyrukovala s tím, že si koupila jednopokoják v Olomouci, že tam bude bývat v době studia. Nejdřív jezdila domů na víkendy, za chvíli už to bylo jenom jednou na měsíc a co si našla Petra a pořídili si spolu dům, ukazovala se u nás jenom zřídkakdy. Mámu to překvapilo. Nikdy by jí nenapadlo, že se Alena už ve svých devatenácti takhle osamostatní a přestane na ní být závislá. Ani jsem se jí nedivila. Sama jsem to nějak takhle plánovala. I když největší zádrhel byl v tom, jak seženu za tři roky peníze na byt. I kdyby to měl být starej zablešenej neudržovanej jednopokoják. Alena dostávala poměrně tučné pravidelné kapesné, takže kdyby to byl její sen, jakože si myslím, že byl i přesto, že byla maminčina holčička, tak by to až zase tak zhola nemožné nebylo. Navíc si myslím, že už i tenkrát jí Petr na byt nějakou tou korunou přispěl a když se dali oficiálně dohromady, nemohl ji přece nechat bydlet v jednopokojáku. Tak si pořídili dům. Luxusní dvoupatrový dům. A když se naše drahá Alenka s Petrem rozešla, zůstal jí dům. Petr byl vždycky dobrák. A Alenu měl doopravdy rád. Jenom ona si neustále vymýšlela a byla věčně nespokojená. Zdědila to tak trochu po mamce. Alenu jsem neměla ráda už z principu, že jí matka vždycky upřednostňovala a ve spoustě ohledech mi ji neustále předhazovala a dávala mi ji za vzor, ale díky tomu, že se dokázala tak brzo osamostatnit jsem s ní v tomhle směru poměrně sympatizovala. Dokázala jsem se s ní pobavit jako to dělává sestra se sestrou, ale poslední rok jsem pojala podezření, že se vším ještě hezky zatepla utíká k mamince, aby jí to řekla, tak jsem se začala mít na pozoru i před ní. Mrzelo mě to, ne že ne. Vždycky jsem v ní viděla jakýsi zvláštní typ kamarádky, které bych mohla všecko říct, protože tu skutečná kamarádka pro mě nikdy žádná nezbyla. Byla jsem ta divná, za kterou se každý kluk otočil, a proto mě žádná z nich zrovna dvakrát nemusela. Navíc měla jsem svůj styl, byla jsem jiná než všichni ostatní. Nevadilo mi být jiná, radši budu odlišná než být tuctová. Jenom mě spíš mrzelo, že se nemám komu svěřit. Kus papíru mi přestal stačit už v osmi letech. A přesně pro tyhle chvíle tu pro mě bývala ona. Má starší sestra, kterou jsem jako malá nenáviděla, která ovšem byla ochotná si mě vyslechnout, ale i těm časům bylo už odzvoněno. Teď jsem věděla, že jedu oslavit sestřiny šestadvacetiny a zároveň se seznámit i s tím jejím novým, podle všeho úžasným, přítelem. Neměla jsem nejmenší zájem poznat ho. Bylo mi jedno, s kým žije moje sestra, i když by nemělo být, ale za poslední dva roky jich bylo tolik, že by mi prsty na dvou rukách ani zdaleka nestačily. Taková byla moje sestra. Že prý teď je to ale vážné, to určitě, to jim tak budu věřit. Když u nich byli rodiče poprvé, měla jsem zrovna (díkybohu) volejbalový trénink. Nevynechala bych ani za nic, volejbal mě hrozně baví a naši to ví. Smířili se s tím, že s nimi nepojedu, ale protentokrát jsem se z toho nevykroutila. Byly to přece sestřiny narozeniny, ty jsem si nemohla nechat ujít. Měla tam být polovina naší ne zrovna málo početné rodiny, která chtěla oslavit Alenčiny šestadvacetiny. Už je to velká holka, která má nového přítele a při té příležitosti ho všem předvede jako poslušného psa na výstavě. Připadalo mi to hloupé a při představě, jak si vede toho svého Adama na vodítku a všem ukazuje a chlubí se s ním, jsem se neudržela a vyprskla jsem smíchy. Pootevřela jsem oko, abych se podívala, co na to naše madam. Ta se jen pohoršeně podívala, ale nejspíš jsem ji vyrušila z veledůležitého výkladu o čemsi a bála jsem se, aby neměla za to, že jsem se nedejbože smála jí, protože to by pak znamenalo, že si myslí, že jí úplně náhodou slyším a pustila by se do mě. Když mi ale nevěnovala více pozornosti, vrátila jsem se opět k poslouchání muziky a přemýšlení o rodinné oslavě, která mě chtě nechtě čekala.
Vlastně jsem nikdy nebyla nějaký velký fanda rodinných oslav. Neměla jsem ráda, jak na mě každý zíral a hledal, za co by mě pochválil, když už jsem dobrými známkami, krásou, ani vosím pasem neoplývala. Jediný, kdo mi zaručeně dokázal zvednout náladu byla teta Sára. Měla jsem dojem, že snad jediná ona mě má ráda takovou, jaká jsem a mermomocí na mě nehledá chyby. Byla jsem jí za to, jako jedinému členu naší trhlé rodiny, vděčná. Ostatní se vždycky šklebili, když jim máma vykládala, že jsem jak z divokých vajec, že mi škola moc nejde, jsem problémová a když jsem v sedmé třídě namlátila Tereze z deváté á, která byla o dobrých třicet centimetrů vyšší než já, to bylo panečku rozruchu v rodině. Každý na mě tak podivně shlížel, jako na nějakou škodnou. Neměla jsem je ráda, nikoho z nich. Vadili mi, stejnětak jako já jsem vadila jim. Byla jsem ta černá ovce, která v ničem nevynikala a které nic příliš nešlo. Byla jsem s tou rolí smířená a do jisté míry jsem si ji dokázala i užít. Nebavilo mě to věčné vyptávání se jak se mi daří ve škole, jaké mám kamarádky a jestli už mám nějakého chlapce. Na takové otázky jsem byla vyloženě alergická, ale jednou jsem byla černou ovcí, tak jsem si mohla dovolit jenom něco nezdvořile odfrknout nebo se jenom tupě usmát bez odpovědi. Ale nikdy jsem neřekla, že si tu roli užívám, nebo že ji mám ráda. Ba ne. Věděla jsem už od začátku, že bych byla ráda středem pozornosti, ovšem ne díky problémům, ale díky úspěchům, tak jako Alena. Žárlila jsem na ni ve skrytu duše a trvalo mi nějaký ten rok než jsem si to přiznala, ale věděla jsem, že je tomu tak. Ráda bych byla tak úspěšná jako ona, aby mě taky každý chválil. Dělalo by mi to radost. Ale myslím, že pokud by šlo o mně, stejně by si pokaždé něco našli. Ještě chvíli jsem pohupovala hlavou do rytmu, když mi někdo zaklepal na rameno. Když jsem nad sebou spatřila mámin účes, neubránila jsem se úsměvu. Vyndala jsem si z uší sluchátka.
"Zuzano, jsme tu." Přikývla jsem. Ačkoliv jsme zastavili těsně u domu Aleny a jejího nového amanta, ten pětiminutový mamčin výklad o tom, jak ji vůbec neposlouchám se zdál mít nekonečného trvání. Chtěla mi vytknout dalších milion věcí, to už se ale ke dveřím přihnala pohotová Alena s ulepenýma rukama od těsta a s květovanou zástěrou, aby si neušpinila narozeninovou róbu. Hlučně se přivítala s mamkou a ta mi mezitím stihla předhodit, že bych doma taky občas mohla pomoct s vařením. Protočila jsem oči a pozdravila Alenu. Rozhlédla jsem se po domě a připadalo mi, že je ještě o poznání luxusnější a malebnější než jak jsem si jej pamatovala. Na dřevěný věšák jsem si odložila svůj béžový kabát a do chodby jsem odhodila své hnědé válenky, které ladily s kabátem. V domě bylo poměrně teplo, takže jsem si mohla sundat i své pletené šedé pončo, až mi zůstalo jenom oranžové tričko, šedá balónová sukně, oranžové punčochy a díky nachlazení i šedý šátek, který s tím vším dokonale ladil a moje zrzavé vlasy se s barvou oblečení skvěle doplňovaly. Barva mých vlasů. Snad jediná věc, která mě na mém těle ještě těšila.
"Zuzanko, pojď do obýváku, tam se to všecko děje." vytlačila moje sestra úsměv až z paty a pobídla mě, abych šla do obýváku. Přitom rodina se trousila tak různě po prvním patře a že jich nebylo málo. Ovšem pokud jsem si myslela, že po prostorném prvním patře je jich hodně, počet přítomných v obývacím pokoji mi doslova vyrazil dech. Rychle jsem se uvelebila v pohodlném křesle, které bylo v dostatečné vzdálenosti od toho hlavního chumlu, který byl tvořen gratulanty, kteří se sesypali na Alenu se slovy, že čekali, až konečně chvilku postojí. Alena si rychle utřela upatlané ruce od těsta do zástěry, kterou potom rychle odnesla, přičemž si někteří neodpustili rádoby vtipné poznámky o tom, jak jim pořád utíká, ale to už se Alena přihnala v narozneninových půvabných šatech do obývacího pokoje a nechala se obklopit gratulanty v čele s naší madam, která prohlásila, že jakožto matka oslavenkyně jí musí popřát první a náležitě se přitom nadrdala, aby ji všichni viděli a aby všichni viděli, že to ona je maminka úžasné Alenky. Musím se přiznat, že jsem Aleně v tu chvíli záviděla. Kvůli mě a vůbec kvůli mým narozeninám se nikdy takové cavyky nedělaly. Když matka dramaticky a náležitě protáhla gratulaci, pustila ke slovu konečně i ostatní. Alena horlivě rozdávala úsměvy do všech stran a s děkováními ani hubičkami rozhodně nešetřila, ale ať jsem si kroutila krk jak jsem chtěla, toho jejího amanta jsem pořád nikde neviděla.
Když už se zdálo, že v přeplněném a nacpaném obýváku k prasknutí nezbyl ani jeden člověk, který by Aleně nepopřál, vrhla se najednou mamka směrem ke mně s tím, že přece ještě já jsem svojí nejdražší a nejmilejší starší sestře nepopřála a napředala jí dárek. Uvědomila jsem si, že dárek pro ni jsem nechala na zadním sedadle v autě. Proto jsem rychle vyběhla a měla tak ještě možnost promyslet si, co sestře řeknu. Uvelebila jsem se totiž daleko od všeho právě proto, abych se gratulaci vyhnula a mohla jí pak dárek předat někde v klidu, až všichni budou pryč. Neměla jsem ráda takové proslovy a nikdy jsem na to moc nebyla, jak na vás každý zírá a čeká, co z vás moudrého vypadne. Rychle jsem vybrala dárek z auta a vrátila se do teplého obýváku, načež jsem se vrhla na Alenu a řekla jí něco v tom smyslu, že když to tedy s tím svým Adamem myslí tentokrát tolik vážně, že jsem jí koupila takový praktický dárek, který se jí bude hodit a vtiskla jsem jí do ruky Praktickou příručky pro hospodyňku. Alena se zasmála a naoko mi pohrozila a řekla, že to přece s každým svým přítelem myslela naprosto vážně. Nevinně jsem pokrčila rameny a usadila se opět do pohodlného křesla.
Občas to někomu prostě nedalo a přišel za mnou a zkoušel se ptát na takové ty trapné otázky a když jsem si polovinu všech těch tetiček, které mi nepochybně hrozně chtěly sdělit, jak mě jako malou hlídávaly a hrály si se mnou a stavěly si se mnou z písku, vzdali to. Asi po hodině ke mně zabloudila sama oslavenkyně se sklenkou jakési oranžové limonády a s miskou arašíd, abych jí tam prý neumřela hlady a žízní a při té příležitosti, když už u mě byla začala nenápadně vyzvídat. Ale já už jsem jí měla prokouklou, proto jsem zrovna dvakrát sdílná nebyla, věděla jsem, že by to všechno vyslepičila mamce, pak jsem ale dostala geniální nápad.
"Víš, my to teď s mámou máme mezi sebou takové divné poslední dobou." Účinkem jsem rozhodně neminula, protože Alena při téhle větě naprosto zbystřila všechny své smysly nepochybně připravená naprosto naslouchat a pak se třeba pokusit rozluštit s mámou můj největší problém.
"Jakto?" zeptala se opatrně.
"No, víš, kdyby se starala třeba trochu víc o sebe než o mě, teď samozřejmě nemyslím ty její vlasy, těm věnuje až přehnanou péči, ale kdyby se přestala projednou starat o to, co dělám ve škole, s kým se kamarádím nebo nekamarádím, co si oblíkám, co poslouchám, co dělám ve volným čase, jak sedím, jak chodím, jak jím a kdyby mě nechala dýchat, třeba by byl svět krásnější." Tím jsem jí ovšem vyrazila dech. Zůstala na mě zírat s otevřenou pusou.
"A myslím, že sis možná měla vzít papír a tužku, tohle sis určitě nemohla zapamatovat, ale až mě s naší drahou mamčou budete zase probírat, asi by se ti to mohlo hodit." Mile jsem se na ni usmála a chystala jsem se opustit obývací pokoj. Srazila jsem se ale ve dveřích s právě příchozí tetou Sárou, která měla, jako již tradičně, zpoždění. Jaksepatří jsem se s ní přivítala, celá šťastná, že konečně vidím někoho normálního. Hned nato jsem se ale omluvila, že jdu na toaletu, ať se po mně nikdo neshání. Na toaletu jsem pochopitelně nešla, chtěla jsem si jít prohlédnout tu sestřinu vilku. Byla jsem u ní už docela dávno tak mě prostě zajímalo, jak to tam má zařízené a nemusel mě přitom nikdo vidět.
Vyšla jsem po točitých schodech do druhého patra, které se skládalo z velké ložnice, pokoje pro hosty, prostorné koupelny a pracovny, která mi doslova vyrazila dech. V pracovně bylo spousta proutěných židlí a křesílek, huňaté koberce, po kterých se válelo nesčetné množství faktur, dopisů a papírů a snad jediným velkým kusem nábytku tu byl pracovní stůl, krčíc se v rohu, obalen velkým množství papírů. To samo o sobě by nebylo až zase tolik kouzelné, spíš mě zarazilo, že existuje i místnost, které sesra nevěnuje takovou péči v oblasti úklidu. Ovšem ta věc, co mi brala dech byla jedna stěna pracovny tvořená proskleným výklenkem, ze kterého na mě nakukovalo zapadající Slunce. A nad stolem byl obrovský obraz Eiffelovky. Byla to nádhera. Tady by se krásně psalo, tady by se skvěle kreslilo. Napadlo mě hned, pozorujíc ten neuvěřitelný západ Slunce přímo ze sestřiny vilky. Vtom mi ale došlo, že se po mně za chvíli budou shánět a musela jsem tedy chtě nechtě tu nádheru opustit. Rychle jsem proto vyběhla do třetího patra, které mě ovšem nějak nezaujalo. Našla jsem v něm pokoje pro hosty, jakousi malou kuchyňku pro všechny případy a malý kumbálek, nic zvláštního. Byla bych se už vrátila dolů, kdybych si ovšem nevšimla dobře schovaných dřevěných schodů, které nepochybně vedly ještě o patro výš. A to jsem měla za to, že tu jsou patra jenom tři! Neváhala jsem a vydala jsem se po schodech. Měla jsem ráda objevování nového. Schodky nebyly dlouhé, takže bylo dost dobře možné, že místo, kam schody vedly byly součástí ještě třetího patra. Když jsem se dostala nakonec schodů, dychtivě jsem chňapla po staré klice. Dostala jsem se do malé střešní místnůstky, do které dopadal jenom úzký pruh světla na velký mohutný kus nábytku u kterého stála stará oprýskaná židle. Oba kusy nábytku byly pravděpodobně dlouho nepoužívané, protože na nich byla obdivuhodná vrstva prachu. Když jsem přišla blíž, uvědomila jsem si, že to není žádný obyčejný kus nábytku, nýbrž klavír. Neváhala jsem, odrhnula jsem jak z klavíru tak ze židle prach, abych se mohla posadit a vyťukat si nějakou melodii. Jenom co jsem stiskla první klávesu, zastesklo se mi po klavíru a zamrzelo mě, že jsem toho nechala jenom proto, že mě k tomu matka vedla.
Zavřela jsem oči a nechala jsem se naprosto unášet půvabnou melodii, která vznikala pod mými prsty. Bylo až neskutečné, jaké kouzlo ta malá zaprášená místnůstka s malým přísunem světla měla. Nemám ponětí, jak dlouho jsem tam seděla a hrála jsem, ale vím, že mě přerušilo až hlasité zakašlaní. Ruce se automaticky sesunuly z klaviatury hned poté, co jsem sebou prudce škubla při onom zakašlání. Rozhlédla jsem se po místnosti, v tmavých koutech bylo opravdu dost špatně vidět, ale potom onen dotyčný vyšel na světlo. A byl to on, ano stál tam on. Dokonalý muž, tak, jak jsem si ho vysnila a tak, jak jsem si ho vždycky představovala. Byl nedbale elegatní, taky jak jinak. Měl světlé jeany na kolenou roztrhané, tričko námořnické modři, které měl u krku rozepnuté tak, že mu byla vidět hruď. Na tváři měl strniště, kaštanově hnědé vlasy mu elegantně vlály do všech stran a ve velkých půvabných očích stejné barvy mu poskakovaly plamínky. A rty, ach, ty rty se jenom pobaveně usmívaly. Něžně se opíral o klavír, jako by skoro šlo o něco živého, čemu by nechtěl ublížit. Bylo to symbolem toho, že ačkoliv měl v očích neposedné plamínky, uvnitř to byl jistě dobrák. Ano to byl on, můj vysněný a vytoužený muž. A teď tu stál přede mnou, hledíc mi do očí, já hledíc do těch jeho a sníc o něm. Kdo je k čertu ten krásný mužský? Proč jsem ho na žádné rodinné oslavě nikdy dřív neviděla? Bylo by pro mě vysvobozením přežívat s ním ty hodiny a hodiny utrpení.
"Tak přece jenom ten klavír má nějaké uplatnění, to bude mít Alena radost." Zasmál se.
"Už dávno nehraju." Řekla jsem jaksi neurčitě a znovu jsem pohlédla do těch hlubokých očí.
"Ale ta melodie byla nádherná." Zasnil se taky. Bohužel kvůli něčemu jinému než já. Usmála jsem se a hned nato jsem si jej znovu sjela od hlavy až k patě a myslela jsem na to, jak je až nemožné, že tu stojí přesně tak, jak jsem si jej vysnila. Najednou jsem pocítila silnou touhu mít jej pro sebe. Bála jsem se, že kdyby nebyl můj, pro jeho dokonalost mi ho někdo vezme. Opatrně jsem proto zavřela klavír, vstala ze židle a pomalými kroky se k němu blížila. Pobaveně mě pozoroval, ale když jsem se octla v opravdu nebezpečné blízkosti u něj, úsměv mu ztuhl. Nebylo by to proto, že by mu to nebylo příjemné, ale proto, že to rozhodně nečekal. Chvíli jsme stáli a od sebe nás dělily desítky centimetrů a poslouchali jsme, jak zrychleně dýcháme. Odhodlala jsem se.
"A vy jste kdo, záhadný pane?" zašeptala jsem a udělala ladnou křivku okolo těch nádherných rtů.
"Ano, prozatím pan záhadný," šeptal a udělal křivku okolo těch mých. Déle už jsme to ani jeden nevydrželi. Ani nevím jak, přimáčkl mě ke klavíru, už se k němu nechoval tolik nežně, všechnu něžnost si schovával pro mě, a začal mě nedočkavě a hladově líbat. Polibky jsem mu s radostí opětovala, byla jsem naprosto spokojená. Měla jsem tu teď svého vysněného muže a prožívala jsem tu nejkrásnější chvíli právě s ním. Byla jsem v sedmém nebi. Jeho polibky měly chuť toho nejsladšího medu, jablka, cokoliv sladkého co vás jenom napadne. Chutnaly ještě lépe, než vypadaly. Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli opření o klavír, líbajíc se, ale došlo mi, že se po mně budou shánět. Rychle jsem se odtrhla, věnovala mu poslední úsměv a nechala jsem ho tam napolo omráčeného polibky. Když jsem stála u dveří a brala jsem za kliku, otočila jsem se čekajíc, že jako všichni chlapi mi bude zírat na zadek, ale ne. Zíral na mě s jakousi úctou a obdivem. Jakoby shlížel na nějaké pohádkové stvoření, neobyčejně krásné, neobyčejně půvabné. Překvapilo mě to. Zamrkala jsem, abych zakryla rozpaky a rychle jsem vzala za kliku a seběhla po schodech do obývacího pokoje.
"No kde jsi, Zuzko?" zeptala se Alena, jakoby se nechumelilo. Kdybych neprožila nejmagičtější chvíli svého života, asi bych se zarazila nad tím, že se chová naprosto přirozeně, možná dokonce i mileji, než předtím, ale ne, nevnímala jsem to.
"Byla jsem v autě, myslela jsem si, že jsem tam něco nechala, ale vzpomněla jsem si, že jsem si to vlastně nechala doma."
"Jo tak." Usmála se, jakoby chtěla sesterský vztah mezi námi obnovit. Upřímně mi byla docela ukradená, byla jsem pořád ještě trochu vykolejená z toho, co se před chvílí stalo. Proto jsem se znovu uvelebila do pohodlného křesla a snila.
"Alenko, a kdy mi představíš toho svého Adama, se kterým to myslíš vážně?" vzpomněla jsem si najednou na druhý důvod návštěvy.
"Jé, zrovna tady jde." Chňapla kohosi za ruku a dovlekla ho do obýváku.
"Že mu to v té práci ale trvalo," stěžovala si. A stál tam on. Můj vysněný muž. Ten snový, bylo to on. Úsměv od ucha k uchu a představil se jako Adam nesjpíš vzpomínajíc na tu chvíli tam nahoře.
"Zuzana." Usmála jsem se a rozhodně jsem mu stiskla ruku. Budeme to ale veselá rodina. Napadlo mě hned.
Oceňuju každý názor na ?! :D Děkuju za návštěvu.

© září 2011 - březen 2012