Textbook tenderness - Díl 16.

17. září 2011 v 23:14 | slečna neznámá |  Textbook tenderness
Ella pozorovala vzdalujícího se Sebastiana. Nechtěla ho ještě nechat odejít. Líbilo se jí, když si s ním povídala. Přišlo jí, že má o všem tak velký přehled, že zná tolik věcí, které jsou jí naprosto cizí.
"Sebastiane," špitla. Neotočil se, nejspíš ji neslyšel. Rozeběhla se za ním.
"Sebastiane," řekla trochu hlasitěji. Opět se neotočil.
"Sebastiane, Sebastiane, Sebastiane," křičela, když už byla téměř u něj. Konečně se otočil.
"Co se děje?" zeptal se nechápavě.
"Já, já, nikdy jsem v knihovně nebyla, vůbec se tam nevyznám, nemohl bys jít se mnou a ukázat mi kde jsou knihy, které hledám?" udělala na něj psí oči. V podstatě nelhala, nevyznala se tam, ale přišlo jí hloupé řict mu, že si s ním chce ještě povídat o všech těch věcech. Už tak si připadala dost hloupě, že nezná nic z toho, co jí Sebastian říkal.
"Vážně nikdy?" zajímal se, když znovu změnil směr. Ella navrtěla hlavou.
"No dobře," odvětil trochu neochotně. Moc se mu do knihovny nechtělo, ale věděl, že získat Ellu na svoji stranu opravdu potřebuje. Domů se mu stejně chtělo ještě mnohem méně než do knihovny. Rodiče se hádali, často kvůli naprostým prkotinám a na Sebastiana se neustále křičelo stejnětak.
"A jakto, že jsi nikdy nebyla v knihovně? Zrovna do člověka jako jsi ty bych řekl, že bude v knihovně trávit většinu času."
"Rodiče mě nikdy nikam nepouštěli, většinu svého života jsem strávila doma, na zahradě nebo v buticích, ale tam jsem nikdy nebyla sama."
"Proboha, čím dál tím víc si začínám myslet, že máš ujetý rodiče." Ella nic neřekla. Přemýšlela, co asi znamená, když někdo řekne, že máte "ujeté rodiče". Vždycky si myslela, že je docela inteligentní a že má přehled. Od té doby, co poznala toho sebevědomého a drzého Sebastiana bylo všechno jinak. Připadlo jí, že celý svět je vzhůru nohama.
"To by vysvětlovalo, proč toho víš o životě tak málo."
"Ale já toho vím dost," začala se hájit. Nechtěla, aby o ní neustále pochyboval.
"Ty jsi důkaz toho, že ležet v knížkách tě pro život nenaučí nic." Ella nevěděla, co říct. Netušila, jak to myslí. Opřela se o starou zeď knihovny, svěsila hlavu a obličej si zakryla kudrnatými vlasy. Povzdechla si.
"Co se děje?" nechápal Sebastian.
"Připadám si tak hrozně hloupě a nemožně," začala opatrně. Sebastian nic neřekl, nic neudělal. Nebyl zvyklý na to, že mu dívky vylévaly srdce. Byl zvyklý na odrzlé zmalované dívky v minisukních, které se nikdy ničeho nebály a byly schopné udělat cokoliv pro to, aby Sebastiana dostaly. Ella pro něj byla něco zcela nového. Ve své podstatě pro něj byla takovou "podpásovkou". Netušil, jak se k ní má chovat, aby ji od sebe neodehnal. Potřeboval přece vyhrát sázku. Jinak by mu to bylo ve své podstatě určitě jedno, myslel si.
"Nerozumím ničemu z toho, co mi tu říkáš. Víš toho tolik a já tak málo a přitom ležím denodenně v knihách a dozvídám se něco nového, vůbec tomu nerozumím." Sebastian ještě chvíli přemýšlel, pak se nadechl, aby něco řekl, ale po chvíli si to rozmyslel. Chvíli tam jen tak mlčky stály a pak ji vzal za ruku.
"Pojď, jdem se podívat po těch knížkách," pokusil se o úsměv. Ella neváhala a úsměv mu oplatila.
"Dobře."
Když oba vešli do knihovny, Ella zdvořile pozdravila a usmála se na všechny přítomné, Sebastian ji napodobil. Milá knihovnice se k nim okamžitě vrhla, usmála se na Ellu a zeptala se, co potřebuje. Poté pohledem sklouzla na Sebastiana a úsměv jí ztuhnul.
"Sebastiane?" zeptala se.
"Tebe bych tu nečekala." Sebastian jenom nevinně pokrčil rameny. Když viděla, že z něj nic rozumného nevypadne, věnovala se dál Elle. Ella jí předala seznam knih, které by potřebovala.
"Chtěla bych ale jenom ty první tři, ať toho nemusím nést tolik," usmála se.
"To máte lehký slečno, najdete to v jednom oddělení. Máte ho hned tady vpravo," rozmáchla se rukou a ukazovala Elle směr.
"Díky," usmála se a vydala se po směru, který ukazovala její ruka. Sebastian ji následoval.
"Tak, teď stačí najít tu ty tři knihy," rozhlédla se a s úžasem pozorovala knihovnu.
"Páni, je tu tolik knih. Nikdy jsem jich tolik pohromadě neviděla," zhodnotila situaci, když se rozhlédla pořádně.
"Je to tu takové velké, skoro jako bludiště," zasmála se.
"Je to nádhera," vzdechla. Sebastian ji se zájmem pozoroval. Nedokázal pochopit, jak dívku může tolik nadchnout pár starých knížek.
"Sebastiane?" ujišťovala se, že tu ještě je. Přistoupil k ní blíž na důkaz toho, že ji poslouchá.
"Pomůžeš mi najít ty knihy?" Přikývl. Vystoupal po starém dřevěném žebříku, který byl opřený o regály, vzal Elle seznam knih z ruky přejížděl prstem po tlustých knihách.
"První tři jsi říkala?" zeptal se. Ella si ho potichu prohlížela. Musela se usmát nad vráskou, která mu z hledání knih vyskočila na čele. Líbily se jí jeho oči. Připadalo jí až neskutečné, jak moc modré a jasné jsou. Líbily se jí taky jeho vlasy a líbilo se jí, jak voněl.
"Ello?" zeptal se znovu. Přistihl ji, jak si ho prohlíží a usmívá se. Ella ucukla, zakoukala se do země a začervenala se.
"Ano, první tři," řekla tiše. Sebastian nevěřícně zakroutil hlavou nad tím, jak moc je Ella průhledná.
Takže první dojem jsem nejspíš dobrý neudělal, ale napodruhé se povedlo, pomyslel si. Znovu se na ni podíval. Už si ho neprohlížela, ale z tváří se jí růž nevytrácela. Sebastian se usmál. Po desetiminutovém hledání našel první knihu.
"Tak, jedna by byla," oznámil Elle a položil ji o regál níž, aby na ni dosáhla. Netrvalo dlouho a našel druhou. Položil ji na stejné místo jako před chvílí tu první.
"A proč ty si vlastně půjčuješ jenom naučné knihy? Nebo už jsem se ptal?" řekl, aby přerušil trapné ticho, které nastalo po Ellinu prohlížení si ho.
"Ptal," usmála se.
"Táta mi to přikázal, protože v učebnicích prý dost podstatného chybí."
"A když tě rodiče nikdy nikam nepustili, jakto, že jsi najednou tady?"
"Oni o tom vlastně neví," špitla.
"Takže ty jsi utekla?"
"Ale nikdo není doma a já tam budu dřív, než máma."
"Stejně jsi utekla. Ale nedivím se ti, vždyť tě doma drží jako ve vězení."
"To není žádné vězení, už jsem ti přece jednou řekla, že pro mě chtějí jen to nejlepší."
"Já si teda fakt nemyslim, že nejlepší je držet svoje dítě doma. Nevidím v tom absolutně žádný smysl."
Ella si povzdechla. Nerozuměla už ničemu. Rozhodla se tomu příliš nevěnovat. Sebrala si i třetí knížku, kterou jí Sebastian podal a s knihami pod paží odcházela.
"Slečno, počkejte, musíte mi ukázat, který knížky si berete a musím vám žřídit průkaz," křičela na ni ta milá drobná knihovnice s velkými brýlemi.
"Omlouvám se, nikdy předtím jsem tu nebyla," zdvořile se usmála a knihy položila na kancelářský stolek, za kterým seděla.
"Řekněte mi prosím svoje jméno."
"Eleanora Bellová." Když Ella nadiktovala všechno potřebné, knihovnice si zapsala knihy, které si Ella půjčovala, nechala ji konečně jít. Sebastian za ní doběhl.
"Počkej na mě," křikl. Ella se zastavila.
"Ty bydlíš nahoře ve vile, že?" Přikývla.
"A jak se dostaneš domů?"
"Za chvíli jsem tam," usmála se.
"Ty chceš jít v takové zimě a ještě ke všemu ve tmě pěšky?" Znovu přikývla.
"Nenechám tě jít. Mám doma motorku, když půjdeš se mnou, můžu tě tam hodit."
"Hodit?"uchichtal se Ella.
"Odvést," opravil se. Chytala se naprosto každého slovíčka.
"Tak dobře," souhlasila.
"Motorka je nějaký druh dopravního prostředku?"
"Jo."
Po chvilce už stáli před velkým panelovým domem.
"Počkej tady, za chvíli jsem zpátky," přikázal jí. Ella jenom sledovala Sebastiana, jak mizí ve vchodových dveřích. Chvíli ještě zírala na skleněné dveře a pak si začala prohlížet okolí. Trochu ji ty vysoké stavby děsily. Po chvilce jí začaly bolet nohy, tak se posadila na starou lavičku. Doufala, že se Sebastian co nevidět objeví, protože ačkoliv všechen sníh během posledních pár týdnů roztál, večer byla docela velká zima. Její přání bylo vyslyšeno. Ve skleněných dvěřích se objevil Sebastian s velkým černým děsivým strojem. Ella najednou nevěděla, jestli má být ráda, že ji odveze nebo jestli se má bát. Sebastian si všiml jejího vyděšeného výrazu a ujistil ji, že se nemá bát, že je to naprosto bezpečné. Ella hlasitě polkla. Sebastian se jejímu zděšení musel zasmát.
"Vážně se není čeho bát," ujistil ji poněkolikáté a podal jí podivný předmět, který ladil s barvou toho děsivého stroje." Když si všiml, jak nechápavě si prohlíží to, co ji podal, řekl:
"Dej si to na hlavu." Ella chvíli s přilbou zápasila a poté si ji nešikovně nasadila na hlavu, průsvitnou částí vzad.
"Já ni nevidím," zahuhňala skrze přilbu Ella.
"A ty se divíš? Máš to naopak,"
Ella si přilbu sundala a po pětiminutovém zápolení se jí konečně povedlo nasadit si ji správně.
"Můžeme," řekla opatrně. Nechtělo se jí jet na motorce, hrozně se bála.
"Sedni si za mě, poručil jí, když s motorkou sjel na silnici."
"Vážně je to bezpečné?"
"Neboj se."
Ella si s nedůvěřivým výrazem sedla za Sebastiana. Motorka začala vydávat podivné zvuky.
"Proboha, co když to vybuchne?"
"Nestresuj, jenom startuju."
"Určitě?" ujistila se. Sebastian se namísto odpovědi rozjel. Ella se ho chytla kolem pasu a zavřela oči.
"Jau, jau, to bolí, nedrž se tak křečovitě."
"Když já se strašně bojím," špitla a povolila. Snažila se tolik nemyslet na to, že jede na motorce, která ji tolik děsila. Snažila se vnímat jenom Sebastianovu vůni, která jí byla tolik příjemná.
"Jsi tam nějak moc potichu," řekl jí po pár minutách jízdy.
"Proč vlastně mám tu věc na hlavě?" zeptala se, aby mu nebylo divné, že je zticha.
"Řekl bych ti to, ale začala bys jančit. Takže ti to raději neřeknu."
"Dobře," souhlasila Ella a chytla se ho kolem pasu o něco pevněji než před chvílí. Ani se nenadála a stáli před jejich vilou.
"Konečná," oznámil jí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Oceňuju každý názor na ?! :D Děkuju za návštěvu.

© září 2011 - březen 2012